Ohař Gethin Bayn byl zatraceným smolařem hned z několika důvodů. Důvod číslo jedna: Zadlužil se tomu největšímu šmejdovi ve Spire – městě na povrchu – a nechtěl-li, aby se jeho jedinému synovi stala nějaká krutá nehoda, musel teď skákat, jak mu jeho manipulativní věřitel pískal. Důvod číslo dvě: Pár pulzů zpátky našel v tunelech Srdce – města vespod – ohlodané tělo s měděným odznakem na hrudi.

Když si ho tehdy připínal na vestu, netušil ještě, že se tím upisuje k údělu Ohaře: Duchovního nástupce členů padlého 33. regimentu, jehož roztroušené zbytky se v Srdci pokoušejí udržovat jakýs takýs pořádek. Ten odznak pro Gethina od toho dne znamenal jen spoustu zodpovědnosti, útrap a bolehlavů.

Ale především je tu důvod číslo tři, a ten byl bezpochyby zdaleka nejhorší: Pro potřeby našeho recenzního hraní výborného RPG Heart: The City Beneath se měl role Gethina zhostit náš kamarád Ríša. A jak všichni, kdo ho kdy viděli hodit kostkou víc než třikrát za sebou, vědí, Ríšova smůla ve hře je naprosto legendární. Což se ve světě, jakým disponuje právě Heart, může snadno rovnat rozsudku smrti na čirou blbou karmu.

Občas ale ty nejlepší příběhy stojí na těch nejhorších hodech. A jakkoli jsem si hlavní příběhovou linku naší cesty Srdcem do domény Utonuté královny užil výsostně, onen vedlejší, spontánně vzniknuvší příběh smolaře Gethina mě na celém tom hraní dojal ze všeho nejvíc.

Ale než se do toho pustíme, pár upozornění do začátku: Pokud o RPG Heart: The City Beneath čtete poprvé, představení jeho settingu najdete zde a popis pravidel jeho Resistance enginu zase v recenzi. A mějte se na pozoru, následující text rozebere na prvočástice první scénu z quickstartového dobrodružství Utonutí (Drowned). Celou hru vám určitě nezkazí, ale vyspoiluje vám jeho upřímně kulervoucí úvod. 

Jo a taky: Heart je body hororová hra. Text tohoto článku tomu bude místy odpovídat. Byli jste varováni.

zdroj: Rowan, Rook & Decard

Divesse je pod vodou

Divesse bývávalo poklidným útočištěm v jednom z vrchních pater Srdce, jen pár desítek metrů pod povrchem. Bylo vybudované na vrcholku starého, dávno vyschlého akvaduktu. Domky a lešení jej obsypávaly ze všech stran, držely se erodovaného kamene pomocí vachrlatých konstrukcí a navzájem se obtáčely vratkými žebříky, lávkami a mosty klenoucími se nad bezednou hlubinou vespod. Pro návštěvníky to byl znervózňující pohled, ale místní byli zvyklí.

Děti se po lešeních proháněly ve zběsilých hrách, dospělí po rozpadajících mostech tlačili kárky se zbožím na ranní trh… A toho osudného dne bylo v Divesse obzvláště rušno. Na hlavní třídě se od okna k oknu vyvěšovaly lampiony a fábory. Po ulicích se proháněly krysy se zvonečky uvázanými kolem bříška. Schylovalo se k oslavám.

Divesse bylo tak blízko k idilce, jak jste se k ní v Srdci jen mohli přiblížit, aniž by se vám pokusila ukousnout ruku. Alespoň do té doby, než přišli Vazalové. 

Tehdy Gethin zrovna vysedával v knajpě zavěšené nad propastí pár lávek od akvaduktu a vyměňoval si souhlasná zamručení s Devlinem, místním Ohařem zodpovědným za ochranu Divesse, se kterým našli vzájemné porozumění skrze sdílený životní úděl a dno několika flaší. Zbytek party – šňupmág Ynneth, čarodějnice Lynd a heretický kněz Tenacity – si mezitím užívali rozjíždějící se festival venku v ulicích.

Byl to právě roztržitý Tenacity, který vrazil do prvního z Vazalů – do mrtvého, utonutého těla drženého ve vzpřímené pozici jako loutka na neviditelných lankách, s kůží porostlou korály, s trsy mořských řas a sasanek místo vlasů a s očima černýma jako hlubina oceánského příkopu. Tenacity se sotva stihl omluvit, než Vazal začal divoce zvracet vodu, galon za galonem, mnohonásobně více, než kolik by se do jeho těla mohlo při nejlepší vůli vejít. Než se Tenacity nadál, z kaluží vody na dlažbě pod jeho nohama se stal regulérní proud. A než stihl udělat cokoli dalšího, uvědomil si, že tu ten Vazal není sám.

Bylo jich tu přes tucet.

Tou dobou, kdy se Gethin Bayn s lahví v ruce vypotácel ze dveří hospody, už tekla hlavní třídou Divesse skutečná řeka. Akvadukt po staletích sucha ožil, vody bylo po kolena, ač zdánlivě neměla odkud přicházet, a přesto, kamkoli další z Vazalů šlápl, tam z rozpraskané dlažby prýštil další pramen. Voda tryskala ze stropu jeskyně, z oken domů, ze sudů i vodojemů rozestavěných v ulicích. Brzy už jí nebylo po kolena, ale po stehna. Hnala se po šikmině akvaduktu vpřed. Strhávala do proudu první panikařící obyvatele. Dorážela na stěny prvních domů.

Družina měla v jedné věci jasno velice rychle: Ať už tu čelí čemukoli, porazit to nemají šanci. To nejlepší, o co se mohou pokusit, je minimalizovat škody a dostat co nejvíce přeživších do bezpečí nedaleké Pulzní linky dřív, než potopa pohltí celé Divesse. Ynneth vyrazil zachraňovat děti do hroutící se budovy školy, Lynd se vyšplhala na pomník uprostřed třídy a z výšin organizovala chaotický útěk obyvatel, Tenacity se pustil do boje proti Vazalům, vyzbrojen svými bezbožnými modlitbami proti rezavým dýkám a jedovatým korálům. 

A náš smolař Gethin? Toho strhla první vlna prakticky ve chvíli, kdy vylezl ze dveří putyky. To když se Ríša rozhodl počastovat nejbližšího Vazala salvou ze své pušky Legrande a… nenahodil to. Jeho rána minula, zato on si vysloužil D6 stresu do Zásob, a když došlo na můj hod na fallout, inu, Ríšova smůla nezklamala ani tehdy. Nenadálá vlna podmetla Gethinovi nohy a praštila s ním o pilíř jednoho z domů pár metrů dál po proudu. Čerstvý zásobník mu vypadl z ruky a okamžitě zmizel pod hladinou. Fallout: Bez nábojů. 

A tehdy Gethin stanul před první volbou našeho dobrodružství. Zatímco mu ledová voda bušila do plece, sledoval, jak proudem unášená lavice blokuje dveře do domu Venta, obchodníka s můrami, kterému den předtím přitáhli domu zpátky ztraceného syna Wesliho. (Tedy, popravdě řečeno, Wesli nebyl ani tak ztracený, jako se dobrovolně přidal k uctívačům Drenážního kultu, ale na to se neptal ani jeho otec, ani naše družina, a ze všeho nejméně se na to ptala výplata, kterou za jeho navrácení dostali.) 

Gethin slyšel bušení z opačné strany dveří, čím dál tím více tlumené stoupající hladinou vody a Ventovo volání o pomoc, přidušenější s každou další vteřinou. A pak jeho zrak sklouzl k opačné straně třídy, kde Ohař Devlin s nožem v jedné ruce a uraženým hrdlem od žbluňkuňku v druhé čelil dvěma Vazalům najednou. 

Ríša mi věnoval krhavý pohled, praštil do stolu a v Gethinově promočené kůži vyrazil na pomoc Ventovi. Brodil se proti proudu, odrážel stranou barely a trámy, které se ho pokoušely srazit pod vodu. A když se konečně dostal k Ventovým dveřím…

„To budeš házet na Endure,” povídám mu. „Ale jestli je chceš otevřít holýma rukama, bude to riskantní hod, takže ti vezmu nejvyšší desetistěnku.” 

„A co když tu lavici odpáčím pažbou pušky?” smlouvá Ríša.

„Jasně, to by pomohlo!”

A tak Gethin páčí. A Ríša to – nepřekvapivě – nenahodí. 

Fallout: Zničená zbraň. Ohne si svou Legrande do elka. 

zdroj: Rowan, Rook & Decard

Na další pokusy není čas. Gethin páčí ze všech sil, ale zatímco hlaveň jeho pušky úpí čím dál silněji, bušení a křik zevnitř domu zabublá a zmizí. Zbyde jen voda prýštící ze spár mezi veřejemi. Vent, úslužný obchodník s můrami, zůstane uvnitř. Jeho syn Wesli, který ještě včerejšího večera pokojně usínal v Drenážním chrámu, kde by ostatně býval byl i teď, kdyby ho družina neodtáhla doslova za uši, zůstane uvnitř spolu s ním. 

Na opačném konci třídy likérem omámené instinkty ohaře Devlina povolí náporu dvou Vazalů. První mu vrazí dýku zezadu do ledvin. Druhý jej korálem porostlými prsty chytí za obličej. Poslední, co starý Ohař stihne udělat, než mu z úst, nosu, uší i očí začne prýštit slaná voda, je podívat se Gethinovi do očí. Z prsou si strhne odznak, natáhne ruku Gethinovým směrem… a pak mu ohařský symbol proklouzne mezi bezvládnými prsty, zmizí pod hladinou – a tělo starého Ohaře jej brzy následuje.

Mezitím Ynneth dostane všechny děti ze školy ven vteřinu předtím, než voda prorazí poslední podpěry a celá budova se zhroutí jako domeček ze sirek. Tenacity z posledních sil odrazí dva útočící Vazaly a Lynd se ujistí, že všichni, kdo měli šanci utéct, už jsou na cestě k Pulzní lince. A o jeden mírně geniální trik s hladovým Hniloprasetem (neptejte se) se podaří celé družince dostat ke zpola zatopeným dveřím do stanice, otevřít je, propadnout na opačnou stranu a nechat Divesse, nyní zatopené od propasti ke stropu, za sebou. 

Gethin sedí u stěny tunelu se zadkem v kaluži mořské vody. V dlaních žmoulá měděný odznáček, který voda v poslední chvíli pronesla skulinou ve dveřích. Nezachránil Devlina. Nezachránil ani Venta, ani Wesliho. Nezachránil Divesse.

Ohař, který má chránit obyvatele Srdce, dnes nezachránil vůbec nikoho.

zdroj: Rowan, Rook & Decard

Murály z žijícího masa

Ríšova smůla Gethina provázela po celou následující výpravu. Při eskortování uprchlíků z Divesse skrze pokroucené tunely Pulzní linky (fallout: Ztracený, jen ať si ho zbytek skupiny najde). V boji se zrůdou, která se vyloupla ze stínů uvnitř Lyndina zmučeného podvědomí (fallout: Protrhnutá tepna, na konci každé scény plus D6 stresu do Krve). Při pádu vlakového vagónu, který málem vzal celou družinu s sebou (fallout: Potlučený, všechny akce vyžadující dominantní paži se počítají jako riskantní).

Tou dobou, kdy se naši nepravděpodobní hrdinové konečně dohrabali do útočiště v Chrámu Měsíce z Hlubin, Gethin vypadal jako hadrová panenka, kterou někdo uvázal pod krkem za špagát a provlekl maskombinátem. Víc než dostatek krve a soudržnost vnitřních orgánů ho při životě drželo odhodlání nechcípnout, než se mu podaří alespoň jednu věc dotáhnout do konce. Nebo, abychom si to přeložili do situace kolem stolu, Ríšovo odhodlání nahodit alespoň jeden jedinej pitomej hod, než bude muset v sedm odjet domů, protože žena jede do divadla a nezvládli sehnat nikoho na hlídání.

Což nás přivádí k Řezníkovi.

Řezníci jsou asi nejikoničtější potvorou, jakou v bestiáři Heart můžete najít. Kdysi dávno byli lidmi, dokud neochutnali prokleté ovoce (kterýmžto se v tomto případě myslí pulzující masy tkáně, orgánů, a končetin) rostoucí ve zdech tunelů hluboko v Labyrintu Srdce. Jejich apetit narůstal s každým soustem, dokud je jejich zkaženost neobrátila vnitřkem ven a venkem do nikam.

Tehdy se z nich stali pověstní Butchers alias Řezníci, ohromné bestie uctívající murály z položivých tkání a kusů těl jako slepé, němé bohy, plížící se temnotou Srdce v honbě za nedobrovolnými dárci orgánů, které by mohli s mokrým čvachtnutím vrazit svému božstvu přímo do některých z jeho desítek nemluvných úst.

V původní verzi quickstartového scénáře žádný Řezník není, což dává naprostý smysl, protože je to pořádně tuhá potvora. Dává rány jako z děla a co hůř, všechny akce namířené přímo proti němu jsou automaticky riskantní, což znamená, že hráč po hodu přijde o svou nejvyšší desetistěnku. Postavám na první úrovni by je do cesty stavěl jen naprostý maniak.

Ale zaprvé tu nikdo neříkal, že to mám v hlavě v pořádku a za druhé, protože jsem pro potřeby našeho one-shotu doposud nechal hráče sbírat beaty jak na běžícím páse, měli k dispozici přece jen solidní arzenál odemknutých schopností. Přece si nezahrajeme Heart bez jediné bitky s Řezníkem, no ne? Jak drsný to ve finále může být? 

No, ukázalo se, že dost. Ale ještě že tak, protože nebýt tohohle nechutného parchanta, neodehrajeme si mou nejoblíbenější RPG bitku v blahé paměti.

Odbíjejte sedmou

Místo konání? Polorozpadlý kostel s povážlivě se naklánějící zvonicí uprostřed opuštěného důlního městečka, kterým postavy procházeli na své výpravě za zlem stojícím za potopou v Divesse. Čarodějka Lynd prakticky vtancovala dovnitř, fascinovaná stopami z pulzující tkáně vedoucími skrze předzahrádku s rozviklanými náhrobky až ke dvoukřídlým dveřím do hlavního sálu.

Teprve když uvnitř temného kostela rozžhnula lucernu, uvědomila si, že tyhle masité murály pokrývají všechny stěny kolem ní, že ji propichují pohledem tuctů očí a vzpínají k ní desítky pokřivených paží. Že němý, tupý bůh kolem ní dýchá potrhanými zbytky plic Řezníkových obětí a cvaká zuby visícími ve shnilých dásních v naději po novém soustě. 

Gethin, Ynneth a Tenacity zatím zdrženlivě vyčkávali venku. A k jejich smůle, Řezník zrovna tak. Asi jsem doufal, že když ho nechám skočit nejprve po pánech, budou mít aspoň ve třech větší šanci. Což, jak se ukázalo, bylo ve finále naprosto irelevantní.

Jako první Řezník vystartoval po Gethinovi. Ríša k úžasu všech zúčastněných nahodil obranu víc než solidně a jeho Ohař rozběhnutou potvoru o tonáži dobře živeného býka zastavil svou čerstvě vyspravenou puškou, kterou mu vrazil mezi parohy ze shnilého dřeva. Zaklesnutí do sebe vyryli v zemi brázdu dobrých deset sáhů dlouhou, dokud nedošel čas na Gethinův protiútok a… jop, to je jednička. Fallout: Roztříštěná zbroj. Než se Gethinovi podařilo vyprostit pušku z Řezníkova paroží, bestie ho na ně iniciativně nabrala sama a mrštila s ním o nedaleký dub. Kmen rupnul. A Gethinův hrudní plát zrovna tak. 

zdroj: Rowan, Rook & Decard

Abychom byli féroví, ani Gethinovi kolegové neslavili s Řezníkem mnoho úspěchů. Ono odstraňování nejvyšší desetistěnky za riskantní hody se ukázalo být mocnou schopností. Ynneth se pokusil blýsknout se svými křesadlovkami, ale skončilo to pro něj podobně, jako pro Gethina – jen místo o strom jím Řezník majznul o mohylu uprostřed návsi. Fallout: Tunelové vidění, následkem kterého Ynneth nemohl s hody pomáhat svým spolubojovníkům. Což, jak hráčům došlo o pár kol později, byl vlastně jediný pořádný způsob, jak dohnat onen kostkový deficit tváří v tvář riskantnímu Řezníkovi.

Tenacity skončil ještě hůř. O jedno nepovedené zaklínadlo, jeden velice nepovedený hod na stres do Krve a jeden velice povedený (z mé strany) hod na fallout obdržel Únos – Řezníkův speciální fallout, v rámci kterého zemdlelého Tenacityho chytil za rozbitou hlavu a jal se ho odvléct dovnitř kostela, aby ho složil svému bohu na oltář jako další obětinu.

Čímž přišla řada na Lynd. Ne že by to byla holka bezbranná, to ani náhodou, ale tváří v tvář Řezníkovi stejně neměla valné šance. Když došel čas na její fallout, začal jsem se bát, abych touhle svojí nadšenou odchylkou od původního scénáře partě nenavodil TPKčko, a tak jsem raději zvolil něco krotkého. Fallout do Štěstěny: Temnota. Lynd se sice podařilo vyprostit nebohého Tenacityho z Řezníkova sevření, ale upustila přitom svou lucernu.

Najednou byli čarodějka s knězem uvěznění s třímetrovou potvorou na stísněném prostoru ohraničeném stěnami z hladového masa úplně potmě a dokud si někdo nebyl ochotný fouknout D6 stresu do Zásob, měly být všechny akce uvnitř kostela stejně riskantní, jako ty směřované proti Řezníkovi samotnému, takže…

zdroj: Rowan, Rook & Decard

…Víte vy co, zpětně mi to zas tak krotké nepřipadá.

Lynd a Tenacitymu docházely možnosti, Ynnethovi a Gethinovi zase docházely zuby pevně držící v dásňových lůžkách. A nám jako hráčům docházel čas, protože touhle dobou už bylo půl sedmé a toho bohdá nebude, aby Ríša musel odjet předtím, než tahle bitva skončí, ať už tak, či onak.

Ynneth se na Řezníka vrhl s nabroušeným tesákem, ale stejně jako tolikrát předtím jeho riskantní hod ani tentokrát nevyšel. Potvora jím mrskla ke stěně z pulzujícího masa a Ynnethova těla se okamžitě chopily hladově šmátrající ruce a dlouhé, slizké jazyky. Fallout do Ozvěn: Oční hex. Jeden z prstů mu přejede po nahém oku a přelepí mu rohovku vazkou vrstvou alternativní reality.

Jakákoli akce vyžadující od Ynnetha odhadování vzdáleností je teď pro něj riskantní, neboť mu přes polovinu zorného pole náhodně problikávají miliardy alternativních světů. Má to ale cenu útěchy: Jednou za sezení mě může požádat, aby mu jeho nový dar poskytl nějakou užitečnou informaci. 

Gethin se mezitím konečně vyhrabe z pařezu přeraženého dubu, našmátrá pušku a střelí bestii otevřenou bránou do zad. Ale kulka neprojde přes rohovitou kůži. Z těch pár úspěšných zásahů, které postavy zvládly Řezníkovi doposud udělit, jsou nakonec vždy jen škrábance. Situace se zdá být zoufalá. Řezník je připravený svou další oběť rozervat na kusy. Ríša musí za čtvrt hodiny skákat do auta.

A tehdy někdo přijde s plánem, který má šanci je spasit doslova za deset minut sedm.

„Hele, ten zvon, co se nám houpe v tý věži nad hlavou… Je to velkej zvon?” ozve se kdosi.

„Řekl bych, že jo,” přikyvuju, tetelíc se v předzvěsti věcí příštích.

„Jak třeba velkej?” vyzvídají hráči.

„Takovejch D12 damage velkej,” odhaduju.

Plán je jasný. Shodí ho tý mrše na hlavu.

„Mám ještě náboje?” ujišťuje se Ríša. „Když doběhnu do brány kostela, můžu mu přestřelit lano, ne?”

„To bude pořád riskantní hod,” upozorňuju ho. „Alespoň, dokud je v tom kostele pořád tma.”

„Nemohl bych tu tmu prokouknout pomocí toho svýho Hexu?” ptá se Ynnethův hráč. „Že bych zahlídnul dimenzi, ve který má ta zvonice otevřenej světlík nebo něco a nějak to Gethinovi ukázal nebo ho navedl?”

„To by možná nějak šlo, dejme tomu,” uznávám, „ale dokud máš fallout tunelovýho vidění, nemůžeš pomáhat jinýmu hráči, musíš jít do akce ty sám.”

„Oukej,” nasadí Ynnethův hráč smlouvavý výraz. „Co kdybych zapálil vlastní louči, naprosto nezávisle na tom, co má Gethin za lubem, abych mohl tý potvoře konečně natrhnout paroží – a tím mu shodou okolností ozářil cestu?”

To beru. „Ale pořád budete muset toho Řezníka nějak navést na místo, kam ten zvon spadne,” dodávám jedním dechem.

„To si vezmu na starost,” hlásí se hráčka Lynd, která jako jediná disponuje dovedností Compel. „Bude to hračka. Úplně jako s tím Hniloprasetem v Divesse, ne?”

(Fakticky, neptejte se.)

„Jo, ale to Hniloprase ti automaticky nebralo nejvyšší kostku,” poznamená hráč Tenacityho. „Já jí s tím pomůžu. Skočím tý potvoře na záda, narvu jí dýku do páteře nebo někam a pokusím se jí nasměrovat správným směrem – nebo jí aspoň zadržet, kdyby chtěla Lynd rozmáčknout na placičku. Tím ti tu kostku aspoň vrátím zpátky.”

zdroj: Rowan, Rook & Decard

Je za pět minut sedm a plán se dává do pohybu. Ynneth zapaluje pochodeň – D6 stresu do Zásob, ale na kostce padá málo a pozor, na fallout tentokrát nedochází. Lynd vzhlédne k povážlivě se houpajícímu zvonu nad nimi, stoupne si přímo do zóny dopadu a jazykem, jenž mluví snad jen samo Srdce, začne po Řezníkovi štěkat výzvy a urážky.

Monstrum vyrazí vpřed, připravené jí vmáčknout do svého murálu hlavou napřed, ale Tenacity mu skočí na záda, chytne se paroží, zvedne dýku nad hlavu a… hod se podaří! Řezník zakolísá a padne na všechny čtyři přímo Lynd k nohám. A zůstane tak možná jednu další drahocennou vteřinu. 

A už je to jenom na Gethinovi.

Ohař stojí v otevřené bráně, pažbu své Legrande zapřenou do ramene a narychlo svářenou hlaveň sevřenou v mozolovité dlani. Ríša stojí nad stolem, bundu v podpaží, batoh na zádech a kostky v dlani. Řezník zvedá krví podlitý pohled. Hodiny nade dveřmi odbijí sedmou. 

Gethin stiskne spoušť. Ríša hodí desítku. Kulka protne lano jako stéblo slámy, Lynd a Tenacity na poslední chvíli uskočí stranou a zvon vážící setsakramentsky těžkých D12 damage zarazí Řezníka do dlažby pokryté tělem jeho vlastního němého, slepého, tupého boha.

…

Samozřejmě, D12 damage je vám pořád k ničemu, když na té kostce hodíte jedničku. V návalu nervů se hráčů tiše zeptám, jestli ten hod vážně chtějí nechat Ríšovi. Jednohlasně mě umlčí s tím, že každopádně. A Ríša hodí solidní osmičku. Přesně tolik, aby to z Řezníka po započtení zbroje kromě jeho žebroví, mozkomíšního moku a očních bulev vyrazilo i jeho duši. 

Prostě scéna jako víno.

zdroj: Rowan, Rook & Decard

Největší klikař ze všech

Ríša nám děkuje za hru, objímá nás a mává nám ze dveří ve chvíli, kdy si já sotva dorovnávám poznámky. Je to hořkosladké loučení. Jen těžko si pro věčného smolaře Gethina můžeme představovat lepší katarzi, ale zbytek družiny pořád musí absolvovat zbytek výpravy na dno Studnice, kde na ně čeká zlo zodpovědné za zatopení Divesse. 

Nebylo těžké ten odchod příběhově obhájit. Řezník, kterého družina skolila, byl ostatně zodpovědný za smrt sedmi Ohařů, kteří touto stezkou vyráželi na expedice – a kteří do posledního skončili jako součást jeho zrůdného, božského murálu. Nikdo nic nenamítal, když Gethin vyrazil do kostela zpátky. Počkali venku a tiše naslouchali výstřelům. První, druhý, třetí… a sedmý. Nikdo nic nenamítal ani tehdy, když se Gethin s odznaky svých padlých druhů vydal zpátky do Chrámu, aby je předal velení. 

Bylo to naposledy, co kdokoli z nás Gethina viděl. A víte co? Jsem za to trochu rád. Dělá to z něj totiž jedinou postavu naší verze Utonutí, která je možná stále naživu. Lynd, Ynneth a Tenacity dotáhli scénář do hořkosladkého – nebo spíš, mořskoslaného – konce, který celému příběhu seděl jako klobouk na plešku. A všichni do jednoho za to zaplatili životem. 

A je velice možné, že Gethin sdílel jejich osud. Z Chrámu Měsíce z Hlubin po tom finálním kataklyzmatu věru nezbylo mnoho a přece právě do chrámu měl Gethin namířeno, ne? Ale část mého já tak trochu doufá, že to třeba bylo o maličko jinak. Že Gethin po cestě třeba opět zabloudil nebo byl někým zajat, nebo ještě lépe, že narazil na nálevnu, kde by mohl v osamění uctít čest svých padlých druhů, a zdržel se tak akorát, aby se celé té ničivé katastrofě vyhnul. 

A že jestli se někdy do Srdce vrátíme – a já zatraceně doufám, že ano – bude na nás v labyrintu jeho chodeb čekat. Ohař Gethin, největší smolař směrem dolů od Spire. A zároveň největší klikař, který jako jediný neskončil s plícemi plnými slané vody.