Ledaže by během editačního procesu tohohle článku došlo k nějakému nečekanému zvratu a Patrik se mě rozhodl zákeřně bodnout do zad, z nadpisu výše by na vás měla svůdně mávat řasami otázka „S jakým vyprávěcím RPG byste měli začít?“ Pročež bych se vůbec nedivil vašemu údivu, pohoršení a pocitu nevýslovné zrady při zjištění, že tenhle text má víc než dva odstavce.

Protože co by kdo na tak nevinné a přímočaré otázce mohl proboha rozpitvávat na osm normostran? A co je důležitější, proč by to někdo dělal, když může stejně tak dobře napsat „Asi DnD lol“ a odjet do Alp na hory?

No, především je tu fakt, že mám přeskáče v opravně, ale pak jde taky o to, že to vůbec není nevinná a přímočará otázka. Ona je to ve skutečně pěkně blbá otázka a raději za touhle větou ještě nebudu dělat tečku, protože se musím jedním dechem omluvit všem, kteří mi ji za posledních pár let položili, opravdu, nemyslím to zle a teď si tu tečku snad konečně můžu dovolit.

zdroj: Wizards of the Coast

Hele, já samozřejmě nechci bejt na nikoho zlej. A jestli ano, tak na sebe, protože ono je to ve finále prostě jenom frustrující. Protože lidi se mě na tohle ptají překvapivě často a já bych jim rád odpověděl a poradil, protože RPG jsou úžasný koníček a nic by mě neučinilo šťastnějším, než kdyby jej hrálo více lidí, s čestnou výjimkou doživotní renty na soukromém tropickém ostrově a nekonečnou zásobou čtyřvrstvého toaletního papíru. Jenže nad tím, jak napsat článek s nadpisem „S jakým vyprávěcím RPG byste měli začít?“ přemýšlím už měsíce a čím víc nad tím přemýšlím, tím blíže jsem k závěru, že na tu otázku prostě neexistuje žádná odpověď. 

Ale stejně ten článek napíšu. Proč? Protože přeskáče mám v opravně, tak co jiného mám asi dělat?

Měli byste hrát vyprávěcí RPGéčka?

Moment, moment, moment. Co je to za otázku? Ano. Odpověď zní ano. Samozřejmě. Je to zábava. Je to jako chodit s kamarády do hospody s tím rozdílem, že si máte o čem zajímavém povídat. Je to jako když se vám zdá sen, ve kterém jste lepší, vtipnější a schopnější verzí sebe sama, ale tentokrát na to máte po probuzení očité svědky. 

RPGéčka jsou super, o tom tu není třeba diskutovat. Tenhle text nečtete proto, abych vás přesvědčoval, že byste s RPG měli začít. Vy už totiž sami dobře víte, hluboko ve svém vyprahlém, zhýralém nitru, že si je chcete vyzkoušet.

zdroj: Free League

Jste tu proto, že RPG příruček je hodně, jsou dlouhé, čtení je těžké a z youtubeových tutoriálů se vám chce spinkat a při jakémkoli pokusu o naskočení do rozjetého RPG rychlíku si okamžitě připadáte tak zahlcení tou čirou záplavou všech možných titulů a světů a vesmírů a vydavatelství a tak vyděšení tou potenciální časovou i finanční investicí, kterou byste v tomhle koníčku údajně měli utopit, že ani nevíte, kudy se do tohohle hobby u všech dvacetistěnek máte vůbec dostat.

Jste tu, protože chcete, aby vám někdo řekl, kde máte začít. A já jsem tu proto, abych vám oznámil, že to vám nikdo říct nemůže. (A taky to, že jestli je pro vás čtení těžké, vybrali jste si pro dnešní pětiminutovku na míse velice nevhodného redaktora.)

S jakým vyprávěcím RPG byste měli začít?

Víte, proč je to pitomá otázka? Představte si, že vám ji někdo položí ne o RPGčkách, ale o videohrách. Nebo hůř, o filmech. Nebo o knihách. Představte si, že máte za úkol dospělému člověku představit kulturní médium, se kterým nemá žádné předešlé zkušenosti. Jak z prakticky nekonečného zástupu reprezentantů celého jednoho uměleckého formátu vyberete jeden vzorek, o kterém jste schopní sebevědomě říct, že zrovna tady je ideální začít? 

Jakože, jasně, asi dotyčnému nezačneme promítat Občana Kaynea či ho nutit do hraní Dwarf Fortress a jsem si docela jistý, že mě osobně chuť do čtení knížek opustila zhruba tou dobou, kdy se mi někdo na střední pokusil nacpat do chřtánu Babičku od Boženy Němcové. Ale jaké kvality to tedy jsou, které mají určovat vhodnost hry pro začátečníky? A jak je chcete dát dohromady? Jak má tedy vypadat ta rovnice obsahující proměnné jako téma, motivy, zasazení, náročnost a délka pravidel a systémová zaměření a kdoví co ještě? A která z nich má mít větší váhu než jiná? 

(V tomhle bodě se můj zdeptaný mozek chytil stébla naděje na to, že kdyby strávil zbytek předvánočního týdne skládáním téhle matematické rovnice dohromady, mohl by ještě před uzávěrkou přijít na definitivní odpověď a totálně všem vytřít zrak vědecky podpořenou teorií výpočtu nejlepšího RPG pro začátečníky. Pak mu ale došlo, že a) tenhle vtip už udělal Brian David Gilbert a b) od středy do pátku má hrát Coriolis a ještě si nepřipravil podklady. Takže třeba napřesrok.)

Co má být u prvozážitku s novým médiem rozhodující faktor? Náročnost? Takže pokud chceme pustit film někomu, kdo nikdy žádný film neviděl, měli bychom začít u… pohádek? Večerníčků? Necháme ho se osmělit v brouzdališti filmů, na kterých jsme sami začínali, než ho pustíme se cachtat v něčem komplexnějším?

Měl bych takovému člověku jako jeho první film všech dob pustit přisprostlou puberťáckou komedii Eurotrip, protože je to první film, o kterém se pamatuji, že se mi vědomě líbil, což je tvrzení, které jsem napsal a okamžitě vypustil z vědomí, protože jej odmítám jakkoli zpětně analyzovat? Měl bych mu pustit Toma a Jerryho, protože formát kratších epizod by mohl vyhovovat jeho krátké pozornosti nevytrénované maratony prodloužených verzí Jacksonovy trilogie Pána prstenů?

Měl bych zájemcům o svět RPG říkat, ať začnou s Dračí hlídkou, protože je jednoduchá, ačkoli ji sám nepovažuji za dobrou hru? Existuje sakra vůbec něco jako kultura pro začátečníky? 

zdroj: Cubicle 7

Je to otázka vkusu

Což je taky pěkná bejkovina, všechno je otázka vkusu a tahle fráze je člověku užitečná asi tak jako puget růží se švédskou poštovní známkou nebo přehnaně dlouhé souvětí obsahující dvě matoucí metafory naráz – tedy prakticky k ničemu, ledaže musíte napsat recenzi na Zapovězené země a potřebujete své pohrdání naaranžovat tak, aby vám Free League nepřestali posílat recenzní výtisky, což je ale, jak se nejspíš všichni shodneme, docela specifická životní situace.

Jenže tentokrát nechci frázi „je to otázka vkusu“ používat jako úhybný manévr před nerozlousknutelným problémem. Tentokrát mám pocit, že je to jediné realistické řešení. Protože vám například můžu říct, že Tales from the Loop (od nakladatelství Free League, mimochodem, to je náhodička) je skvělou hrou pro začátečníky, protože má jednoduché systémy pro hráče i vypravěče, kvalitní starter set a naučení se pravidel je otázka maximálně půl hodiny. 

Což je vám ale puget se švédskou poštovní známkou platný, pokud zrovna netoužíte po hraní za děti na švédském venkově v 80. letech, jejichž vrcholným zážitkem bude, že se s roboty ve městě „děje něco divnýho“. Je jedno, jak moc jednoduché či vstřícné Tales from the Loop jsou, pokud vás nebude bavit jejich námět.

zdroj: Free League

Pokud vás nevtáhne jejich svět a nenadchne jejich vizuál, pak žádný jejich aspekt, kterému bychom mohli přisuzovat nějaké „beginner-friendly“ kvality, nemá pražádnou hodnotu. A pokud vás nebaví urážlivé národnostní stereotypy, prkenné herecké výkony a polonahé holky ve vířivkách, nejspíš bych vám neměl pouštět Eurotrip. 

Ta otázka by neměla znít: „S jakým vyprávěcím RPG byste měli začít?“ 

Měla by znít: „Jakou hru chcete hrát?“

Jakou hru chcete hrát?

Tím vám teda nijak neulehčuju ten pocit zahlcení množstvím dostupných titulů, ze kterých si můžete/musíte vybírat, a já bych vám moc rád tuhle hvězdokupu sena pomáhal zpřeházet a najít tu kýženou zlatou jehlu, se kterou si budete moct šťastně vyšívat do konce života (kéž by s ní někdo mohl sešít i tuhle metaforu, že), ale to má jeden háček.

Nepřipadám si, že bych toho měl nahráno dost na to, abych o něčem takovém mohl doopravdy kázat. A mám tak trochu pocit, že kdokoli tvrdí opak, nejspíš vám pěkně kecá.

RPGéček je hodně. A je to časově náročný koníček. Proto má každá série Critical Role mezi 400 až 600 hodinami. Doopravdy si zahrát prakticky jakékoli větší RPGéčko vyžaduje značné množství nejen vašeho času, ale času celé skupiny lidí, kteří se navíc musí dohodnout na tom, kdy má na ten čas přesně dojít. O dalším času stráveném čtením pravidel a přípravou příběhů nemluvě. 

Tím teda nechci potenciální zájemce nějak děsit. Pokud vám jde o to najít si jednu hru a zahrát si s kamarády po večerech jednou týdně nebo přes víkend jednou za měsíc, není to zas taková řehole. Chci ale říct, že získat si v tomhle tématu nějaký profesionální přehled, který zvládne pojmout nejen osvědčené klasiky, ale i aktuálně vycházející hry a indie scénu, je ohromná výzva.

A je úplně možné, že ze mě mluví můj alibismus, ale mějme zkrátka na paměti, že „znát RPG scénu“ znamená vložit nesmírné množství úsilí a času do činnosti, která je málokdy nějak relevantně finančně ohodnocená, pročež může být trochu těžké v procesu nabírání onoho všeobecného přehledu neumřít na nedostatek jídla a absenci střechy nad hlavou. Jinak řečeno, jakýkoli jeden člověk, který vám říká, jaké RPG byste si měli/mohli zahrát, vám pravděpodobně nabízí docela limitovanou výseč svého vlastního záběru.

Já bych to ostatně mohl udělat taky. Co by ne! Jsem redaktor a jestli má tohle povolání nějakou speciální abilitku, pak je to psaní povrchních listiclů o tématech, které nedokážeme pojmout v jejich celistvosti (stojí to 5 many a 1 bod morálního vyhoření, cooldown do příští výplaty). Ale i tak bych vám byl schopný něco kloudného říct jen o hrách, se kterými jsem sám strávil alespoň nějaký pořádný čas, a o většině z nich se už beztak můžete dočíst tady na webu. 

zdroj: Free League

A pořád je to jen výseč. Tipuju, že jsem za život mohl hrát mezi deseti a dvaceti (a více) různými RPG (podle toho s jak přísnými definicemi „RPG“ a „pořádného času“ hodláme pracovat), což je asi víc, než většina běžných hráčů-hobbyistů, ale zároveň směšně, směšně málo v kontextu všech titulů, které jsou na RPG scéně k dispozici. 

Žádný jeden člověk vám neřekne, jaké RPG je pro vás nejlepší. Ale internetové kolektivní vědomí, to už je jiné kafe. 

Začněte žánrem. Tím, co by vás bavilo, tou fantazií, kterou si chcete prožít, tím světem, který chcete odhalovat, tím hrdinou či nuzákem, kterým chcete být. Fantasy, sci-fi, horor, grimdark, epická dobrodružství, vesmírné opery, lovecraftovský horor, lovecraftovský horor ale s byrokracií, teenage drama, historické drama, něco ze současnosti, něco vážného, něco hloupého, lovci duchů, Warhammer (ten s bouchačkama), Warhammer (ten s mečema), , D&D, D&D, ale steampunk, D&D, ale chcete v něm hrát za koblihu, new weird, weird weird, kovbojové, kovbojové ve vesmíru, kovbojové ve vesmíru, ale chcete místo kovboje hrát za koblihu, My Little Pony,  sci-fi, ve kterém můžete umřít ještě během tvorby postavy, fantasy, ve kterém můžete během boje náhodou upadnout do svého nepřítele penisem napřed, víly, myšky, upíry, cokoli co vás obvykle baví a naplňuje a rádi byste to sdíleli se svými přáteli a já vím, že teď tomu pocitu zahlcení asi úplně nepomáhám, ale využijte ho, poddejte se mu a otočte ho ve svůj prospěch! 

zdroj: John Harper

Prostě googlete. Hledejte. Pátrejte. Internet má pro vás spoustu králičích nor, do kterých se můžete propadnout. Zkuste pár těch listiclů, třeba tenhle nebo tenhle. Nebo se poptejte na redditu po dobrých hrách či dobrých vydavatelstvích a pak běžte na stránky těch vydavatelství a mrkněte, jestli vás něco necvrnkne do nosu. Free League dělá super hry, Evil Hat Productions dělají vtipné hry, Mytago dělá hry v češtině a Wizards of the Coast dělají to Dungeons & Dragons, co o něm pořád všichni mluví, tak jim běžte probrouzdat weby a třeba vás něco zaujme.

A až vás něco zaujme, ať už tam či kdekoli jinde, až odhalíte to něco, u čeho vaše smysly zbystří a pavoučí smysl vás zašimrá za ušima a vy si řeknete, že tohle by se vám líbilo – pusťte se do čtení.

Já sám jsem svou nejoblíbenější hru – a také důvod, proč jsem se ke hraní RPG po letech vrátil a proč o nich dnes píšu články – našel na nějakém zapadlém deskovkovém webu poté, co jsem se pozdě v noci ptal googlu na něco na způsob „cool unique rpgs“ a na první pohled se zamiloval do uměleckého stylu City of Mist.

A Symbaroum, jedinou další kampaň, kterou zvládám dlouhodobě udržovat, jsem odhalil jen proto, že o něm na discordu Zapovězených zemí mluvili lidé, kteří chtěli jeho svět smíchat se Zapovězenkovým systémem. A Zapovězenky jsem si koupil proto, že jsem na ně viděl reklamu na sítích a chtěl jsem podpořit české vydání zahraničního RPG. V ničem z toho nevězel žádný velký kosmický plán. Jen spousta šťastných náhod.

zdroj: Free League

Prostě začněte 

Je to práce, jasně že je, je mi líto a moc se omlouvám. Ale jestli má tenhle článek mít nějakou pointu, je to tahle: Najděte si hru, která vás zajímá. Která k vám promlouvá a která vám připadá, že by vás mohla bavit, i kdyby jen z obrázku na obálce, i kdyby jen z perexu na zadní straně, i kdyby jen z jednoho nadšeného redditového postu.

A co je nejdůležitější: Na to, jestli jde či nejde o vhodnou hru pro „začátečníky“, se úplně vybodněte. 

Roky jsem se snažil svou drahou polovičku dostat do hraní videoher. Cpal jsem jí pod nos všemožné tituly, které v mých představách spadaly do škatulky „her pro začátečníky“, systémově nekomplexní, jednoduché na ovládání, ideálně něco 2D a krátkého s jednoduchým příběhem a bez stresující akce či hrozby smrti… A po letech mých marných pokusů a zoufalého hořekování jednou sama od sebe zvedla ovladač, když jsem si dával záchodovou pauzu během hraní Uncharted 4. 

3D kamera jí dělala problémy a během přestřelek obvykle akorát zmateně narážela do zdí, přebíjela plné zásobníky a točila oběma páčkami naráz jako kolem štěstěny, než po mě pod návalem paniky mrskla ovladačem jako profesionální baseballový nadhazovač, ale o rok později dohrála Uncharted 2 úplně sama.

Proč? Protože Nathan Drake je sexy. Protože celé Uncharted je sexy a krásné a napínavé a akční a dobrodružné, stejně jako filmy, které má ráda. Protože narozdíl od všech těch „začátečnických“ blbůstek k ní tahle hra nějak promlouvala. A hle, o dalších pár let později spolu projíždíme v coopu Victora Vrana a ona mě poučuje o důležitosti critical hitů.

Tři ze čtyř hráčů v mé skupině na City of Mist neměli s RPG žádné zkušenosti, když jsme naši kampaň odstartovali poprvé. Nikdo ta pravidla moc nechápal. Já sám jsem je moc nechápal. A někteří z nich je upřímně valně nechápou doteď. Ale hrajeme tu hru už čtyři roky, protože se nám líbí, co ta hra dělá. Baví nás její styl a tempo a příběhy, které umí vytvářet, a fakt, že „objektivně vzato“ City of Mist není zrovna hra pro začátečníky, ten na náš zážitek neměl věru valný vliv.

Hry nehrajete proto, že jsou pro začátečníky. A nepřestáváte je hrát proto, že pro začátečníky nejsou. Hrajete hry, protože k vám nějak promlouvají. A se začátečníkovostí to vlastně nemá vůbec nic společného. Protože když vás hra baví, tak ta pravidla prostě překousnete. Nebo si je upravíte nebo třeba úplně vyignorujete. V TTRPG vám v tom stejně nikdo nezabrání.

A je úplně klidně možné, že to první RPG, které zkusíte, nebude to pravé. To je v pořádku a úplně normální. Ale hej, teď konečně máte od čeho se odrazit. Možná se vám z něj nesrolovaly podkolenky až ke kotníkům, ale víte, které části vás na něm bavily. Bitky a souboje? A chtěli byste je příště taktičtější, nebo filmovější? Tak se příště poptejte po něčem takovém! Téma a žánr? Hledejte hry s podobným zasazením a s podobnými motivy! Bavil vás roleplaying a kolaborativní tvorba příběhu? Řešení záhad? Spolupráce s ostatními hráči? Bodání nožů do zad ostatním hráčům? Příběhové zvraty vypravěče, nebo naopak úplná svoboda hráčů? 

Teď už víte, co vás na RPG baví. A s každou další hrou to budete vědět o trochu lépe a můžete se zase o trochu konkrétněji doptat na to, jaká hra vám to zvládne zprostředkovat. A třeba jednou doopravdy najdete tu perfektní hru nebo alespoň přijdete na to, jak hrát tu, kterou hrajete aktuálně, tak, aby si ji u stolu užívali všichni.

Ono je vážně dost jedno, kde s RPGéčky začnete. 

Hlavní je, kde skončíte.