Vlastně mi to přijde trochu nepatřičné, že bych měl recenzovat něco, co má v názvu Hvězdné války. Nemám k nim totiž ani zdaleka tak zapálený vztah jako většina mého okolí. Zatímco pro spoustu mých přátel jsou Star Wars prakticky náboženstvím, pro mě jsou tyhle filmy tak trochu jako bramborový salát: Moc rád si je dopřeju jednou za rok na Vánoce, ale jinak o nich nepotřebuju kdovíjak přemýšlet.
Možná proto jsem se naučil svoje názory stran jejich univerza zbytečně neventilovat. Když se mě někdo zeptá, který díl mám nejradši, automaticky odpovídám, že Impérium, jako by Sola nikdy nikdo nenatočil (což by se šéfům v Disney zpětně asi docela líbilo), a když dojde na Epizodu VIII, prostě zdvořile kývám na souhlas s čímkoli, co tvrdí ti okolo.
Právě proto mě to nechalo přiměřeně chladným, když se kamarád ozval s tím, že hledá hráče na vyprávěcí RPG ze světa Hvězdných válek. „Já ti nevím, mě by hraní za Jedie asi tolik nebralo,“ napsal jsem mu tehdy. „Ale tohle je Edge of the Empire,“ kontroval kamarád hbitě. „Tady budete hrát za vesmírný pašeráky.“
„Něco jako Firefly?“ zbystřil jsem.
„Nevím, to jsem nikdy neviděl. Ale určitě něco jako Solo.“
A byla ruka v rukávě.
Pašeráci z předaleké galaxie
A opravdu – ve Star Wars: Edge of the Empire z dílny Fantasy Flight Games na rytíře Jedi ani Sithy prakticky nenarazíte. V téhle hře se nebojuje o osud galaxie se světelným mečem v ruce ani se fotonovými torpédy neodpalují pořád větší a větší Hvězdy smrti. Bojovat budete především o to, aby vaše loď měla aspoň zpola plnou nádrž a celní prohlídka neobjevila tu bednu ilegálního koření, kterou schováváte pod falešným panelem v nákladním prostoru.
O doopravdy zásadní události z filmového univerza se tu sotva otřete. Kanonicky se děj téhle hry odehrává mezi čtvrtou a pátou epizodou, tedy během stále probíhající války mezi Impériem a Rebely. Celý konflikt ale probíhá takřka výhradně na pozadí a hráčské postavy do něj zasahují jen nepřímo.
Jestli si chcete hrát na hrdiny ve válce dobra proti zlu, pořiďte si raději Age of Rebellion nebo Force and Destiny od stejných tvůrců. Hrdinům Edge of the Empire jde hlavně o napakování vlastních kapes. A strany se tu nedělí na světlou a temnou, ale podle toho, která lépe platí.
zdroj:
Fantasy Flight Games
Vytvoř si svého zlosyna
K tvorbě vašeho zlotřilce balancujícího na hraně zákona i morálky hra přistupuje poměrně klasicky: Dá vám na výběr rasu, povolání (zde tzv. kariéru) a hrstku bodíků, které můžete rozdělit mezi vrozené atributy a naučené dovednosti.
V seznamu volitelných ras najdete různé známé mimozemské tváře (chapadla, žábry, rypáky) ze stříbrného plátna, a to dokonce včetně droidů. V případě kariér pak mluvíme o zlodějíčcích, pilotech, slicerech (místní slangové označení pro hackery), nájemných lovcích odměn a podobných pochybných existencích.
Kariéry vám umožní levnější nákup předem daných dovedností, a především přístup k talentovým stromům, které nabízejí různé schopnosti v rámci specializace. Pokud v sobě chcete probudit svého vnitřního powergamera, za cenu nějakých těch extra zkušeností se dají velmi hravě kombinovat do obzvlášť silných buildů.
Kostkové šílenství
Samotný systém hry stojí na poměrně standardní zásobě kostek: Kdykoli je potřeba něco rozhodnout kostkami, sečtete body v příslušném atributu a fixně přiřazené dovednosti. Čím víc bodů, tím víc kostek, na kterých se snažíte nahodit co nejvíc úspěchů. Někomu ve Fantasy Flight Games to ale nejspíš připadalo moc ohrané, protože přišel s následujícím tuningem: Kostky se nebudou sčítat, ale vylepšovat. Místo jednoho typu kostek budete hrát se šesti různými a místo čísel na každé bude šest symbolů, které se hráči musí naučit identifikovat.
zdroj:
Fantasy Flight Games
Když jsem to v příručce viděl poprvé, myslel jsem, že se někdo zbláznil, ale naštěstí to vypadá mnohem náročněji, než jaké to ve finále je. Místo šesti kostek se hraje se třemi dvojicemi (dvě šestistěnky, dvě osmistěnky a dvě dvanáctistěnky), z nichž jedna slouží vždy k nahazování pozitivních výsledků a druhá k nahazování těch negativních. Osmistěnky jsou základní, dvanáctistěnky vylepšené a šestistěnky… tak trochu do počtu. Že to zní trochu překombinovaně? Ano, ale naštěstí to vážně není zas tak náročné.
Horší je situace se symboly. Ne že by byl takový problém si zapamatovat, který z nich značí úspěch a který selhání, ale znamená to, že s obyčejnými kostkami si prakticky nezahrajete. Museli byste si totiž na jejich číselné výsledky udělat šifrovací tabulku.
Máte tedy ještě dvě další možnosti: Pořídit si ke hře i dva balíčky kostek (protože jeden je málo) za 400 korun/kus, nebo vzít zavděk oficiální aplikací, která vás vyjde na necelou stokorunu. Ale nejspíš si vystačíte i s nějakou neoficiální verzí, kterých se na internetu válí dost a dost.
Pew, pew, pew!
Kromě své komplikovanosti je systém jinak funkční a v rámci možností svěží. Jakmile se člověk zorientuje, je přece jen zábavné házet postupně větší a barevnější zásobou kostek, zatímco vaše postava nabývá na síle. Pokud bych měl hodně rýpat, mám snad jen dva postřehy. Těch 33 skillů je vážně trochu moc (obzvláště v případě dvou různých typů pilotování, tří kategorií pro střelné zbraně a pěti pro znalosti) a základní atributy jsou pro pašeráky až příliš určující.
Pokud například chcete být co k čemu v ozbrojených konfliktech, nutně musíte investovat do Brawn (neboli síly s malým s). Ta neurčuje jen to, jak rány rozdáváte, ale i jak je přijímáte, a ničím jiným se příchozím útokům vlastně bránit nedá. Atributy se navíc až na výjimky nedají zvedat v průběhu hry, takže postavu je třeba tvořit s rozvahou. Co si do deníku nezapíšete na začátku, to už jen tak nedoženete.
Nejčastěji na házení kostek dochází samozřejmě v soubojích, kde autoři zdařile vychytali balanc mezi strategickým a filmovým pojetím. I větší přestřelky se většinou vyřeší svižně, protože životů není zrovna na rozdávání ani na jedné straně. Postavám ovšem zvládnou pořádně zatopit jen skuteční arcizlouni. Na hexové mapy se nehraje, ale určitou strategii lze uplatnit při používání různých talentů nebo zvláštních vlastností zbraní.
Systém jde navíc hráčským postavám vstříc. Ačkoli je poměrně snadné se nechat vyřadit (já vám říkal, že máte investovat do Brawn), výsledkem je jen neschopnost postavy dál bojovat a nějaké to kritické zranění, které ale obvykle obnáší jen drobný postih. Dokud nepadne celá parta, ke smrtím hráčských postav valně nedochází.
Letem světem
Na souboje se ovšem v Edge of the Empire neklade přehnaný důraz. Samozřejmě, pokud se hráči rozhodnou do každých dveří vtrhnout s tasenými blastery, nejspíš se strhne mela. Pašerácká práce ale většinou vyžaduje přece jen trochu větší finesu: tudy se proplížit, tohle ukrást, tomuhle se vlísat, a pokud možno, hlavně po sobě nezanechat žádné stopy.
Velkou část hry také zabírá management lodi, bez které byste toho nakonec moc nepropašovali. Základní kniha obsahuje zhruba tucet planetárních vozidel a přes dvacet mezihvězdných plavidel a ano, YT-1300 je mezi nimi.
Lodě lze upravovat a přestavovat dle libosti, takže pokud máte zálusk na nové palubní dělo nebo vybavený minibar, není problém. I pravidla pro letecké souboje jsou poměrně robustní: S loděmi se dají dělat všelijaké manévry, hra rozlišuje pozice štítů a zbraní… Málem by to vydalo na samostatnou hru.
Pokud vás letecké bitky baví, můžete jásat. A pokud ne, inu, v naší skupině jsme nakonec všechna tahle pravidla nechali na starosti hráči, který hrál za našeho pilota, a sami jsme je pustili z hlavy. Hra sice během vesmírných potyček chytře zaměstnává ostatní hráče tím, že jim rozdá podpůrné funkce (tenhle může opravovat škody a tenhle zase střílet z otočné věže), ale těžiště zodpovědnosti stále leží na ramenou postavy, která sedí za kniplem. A na vypravěči, pochopitelně.
zdroj:
Fantasy Flight Games
Je co hrát?
Základní příručka je téměř pětisetstránková bichle s pevnou vazbou a krásnými barevnými ilustracemi, ze kterých přímo dýchá duch původní trilogie. Najdete v ní všechno, co potřebujete – od základních pravidel přes vyčerpávající seznamy všemožného vybavení až po kapitolu věnovanou nejvýznamnějším planetám, které na svých cestách pravděpodobně navštívíte.
K mání je taky spousta dodatečných modulů, jako jsou nové kariéry, vybavení a plavidla nebo i tři předpřipravená dobrodružství. Ta hráče protáhnou z jednoho konce galaxie na druhý a mají příjemně různorodou náplň. V Jewel of Yavin budou hráči osnovat grandiózní loupež, v Mask of the Pirate Queen se zapletou do války meziplanetárních gangů a v Beyond the Rim se vydají po stopách legendární zmizelé lodi.
Obvykle jde o spletité scénáře plné intrik, ve kterých může postavy do zad bodnout prakticky kdokoli, pokud ho tedy samy nepředběhnou. Z mé hráčské perspektivy jde o solidní moduly, náš vypravěč už ale chválou šetřil. Připadají mu příliš na kolejích – dokud družina spolupracuje, všechno šlape úplně jako ve filmu, ale pokud z drezíny jednokolejky seskočí, vypravěči zkomplikují práci. Pokud vás třeba napadne opustit Mos Eisley, nebude se mít čeho chytit a musí improvizovat. Ve scénářích holt najdete jen tu nejužší pěšinku, cokoli nad její rámec už si vypravěč bude muset vyšlapat sám.
Nutno také dodat, že i když je modulů spousta, jejich shánění ve fyzické formě může být náročný quest sám o sobě. Některé z vyprodaných knih stále čekají na dotisk a kromě tří zmiňovaných kampaní jsou další scénáře v nedohlednu.
zdroj:
Fantasy Flight Games
Vzhůru ke hvězdám
Je vlastně paradoxní, že jediný pravidelný zádrhel při hraní představovaly otázky ohledně herního světa. Člověk by čekal, že jestli na Hvězdných válkách něco nebude potřeba představovat, je to právě jejich vesmír. Jenže ačkoli máme všichni nakoukané filmy (a načtené knihy a komiksy), často jsme se zasekávali na banálních problémech typu: „Existuje vlastně ve Star Wars internet?“
Co když potřebujeme na planetě někoho najít a známe jenom jeho jméno? Existuje nějaká veřejná databáze? Zlaté stránky? Funguje to meziplanetárně? A co v hyperprostoru? Kapitola věnující se reáliím tuhle všední stránku života v předaleké galaxii kdovíjak nepokrývá, takže rozhodnutí podobných otázek zůstávalo obvykle buď na vzájemné dohodě, nebo zuřivém googlení.
Edge of the Empire není bez svých pár vad na kráse. Zamrzí o to víc, že většinu by hravě spravila trochu lepší podpora ze strany tvůrců. Žádná z nich by ale neměla odradit fanouška, který touží po vlastním dobrodružství ve své oblíbené galaxii.
A když nad tím tak přemýšlím, kdy jindy by se měl fanda Hvězdných válek do Edge of the Empire pustit, když ne teď? Nové filmy a seriály jsou stále v nedohlednu, přičemž finále druhé série Mandaloriana určitě zanechalo v nejednom divákovi chuť se předaleké galaxii podívat na zoubek z trochu špinavější perspektivy.
Na ty ostatní tu čeká systém, který po lehce rozpačitém prvním dojmu nabízí příjemné oživení klasického lovení úspěchů i dostatek hloubky na to, aby uspokojil i náročnější hráče, aniž by odradil ty příležitostné. Světelné meče si tu neužijete – ale vsadil bych se, že až o vlásek pláchnete hlídkám do hyperprostoru s lupem v nákladním prostoru, nejspíš si na ně ani nevzpomenete.