Koukat se na lidi, jak hrají stolní RPG. Hodiny v kuse zírat na bandu šprťáků, kterak sedí u stolu, občas mrsknou kostkami a začnou řvát, že právě zabili draka, předstírají, že Kája je nesmrtelná elfka se špičatýma ušima, nikoliv čtyřicetiletý pošťák z Budějic s mírnou nadváhou. Co bude dál? Budeme se scházet s přáteli a rodinou na nedělní sledování toho, jak schne barva na zdi? KDE TAHLE DEKADENCE MODERNÍ SPOLEČNOSTI SKONČÍ???!!!!

Doufám, že neskončí nikdy a nikde. Doufám, že bude pokračovat navždy. Že se do ní propadneme jako Artax do bažiny. Že všichni budou sledovat Legendy ze stolu. Nebo Critical Role. A pokud by na to neměli čas a chuť, že si aspoň pustí The Legend of Vox Machina.

Tenhle dobrodružný animovaný seriál je unikátní tím, že v jiném formátu zpracovává něco, co se už na kameře odehrálo. Inspiruje se desítkami hodin hraní Dungeons & Dragons, které na obrazovku a do sluchátek přinesla právě skupina Critical Role složená z profesionálních herců a dabérů. Akorát to všechno kondenzuje do dvacetiminutových epizod. Co se stalo ve hře, děje se i v seriálu, jen často jinak, zrychleně, upraveně.

A co je krásné: Herci zůstali stejní. Každý z nich se vrací ke své postavě, čímž vzniká pozoruhodná kontinuita mezi originálem a adaptací.

Možná si říkáte, že to je sice hezké, ale zároveň jde o drobnost, která potěší maximálně tak fanoušky původního RPG pořadu. A máte naprostou pravdu. Snažit se vám The Legend of Vox Machina prodat tímhle způsobem, by asi bylo celkem marné. A tak zvolím jiný úhel útoku a na rovinu napíšu, že to je jeden z nejlepších fantasy animáků, jaké jsem kdy viděl.

Hrdinové ze stoky

Pojďme začít u první série, která měla premiéru na Amazon Prime Video v lednu minulého roku. Hupsněme rovnýma nohama do světa Exandria a sledujme její nejmocnější, nejvznešenější, nejodvážnější hrdiny a jejich věčný zápas proti neporazitelnému zlu…

Cože? Že si místo toho sedneme do hospody s bandou vulgárních, otrhaných chudáků, kteří chlastání povýšili na olympijský sport, sebeúctu nemají žádnou a jejich největší štěstí je, že nejsou dost důležití na to, aby je někdo chtěl zabít?

…Víte co, proč koneckonců ne.

zdroj: Foto: Amazon Prime Video

Jestli si vás The Legend of Vox Machina něčím na první dobrou získá, budou to pravděpodobně postavy a jejich vzájemná chemie. V něčem mi to připomíná Firefly – seriál od první chvíle naprosto věrohodně prodává ústřední skupinu jako partu přátel, která se zná už roky a prožila spolu dost těžkostí, aby ji to stmelilo víc než mix cementu a klovatiny.

Hrdinové jsou každý sám o sobě sympatičtí, ale navíc se skvěle doplňují. Půlčická kněžka Pike se zdrcujícími pochybnosti o sobě samé a své víře, její nejlepší kamarád a ochránce, tupý svalovec Grog, sourozenecké duo Vex a Vax, namyšlený šlechtic Percy, pod jehož elegantními brejličkami a upraveným zevnějškem byste vůbec netušili hnilobnou temnotu, nesmělá druidka Keyleth a její protiklad, promiskuitní bard Scanlan… Je to nesourodá partička, a pokud se do ní zvládnete nezamilovat, budu se divit.

Svět? Radši zachráníme sebe

Příběh je chytře postavený tak, že se postav velmi často intimně dotýká. Skupina řeší věci, které jsou pro její členy osobně důležité, scénář se nespoléhá na klasické hrdinské zkratky o záchraně světa, nebo aspoň ne moc často a aspoň ne v první sérii.

Tón seriálu je většinu času spíš humorný a odlehčený, ale ve správných momentech umí obrátit list a zahrát přesně na ty vážné struny dojemnosti a mírného patosu, které jsou potřeba, abyste si spolu s hrdiny procítili ty správné emoce. V jednu chvíli se chechtáte tomu, co zase vyvádí ten blázen Scanlan, za okamžik překvapeně zjistíte, že máte na krajíčku, když se Percy potýká s dávnými démony své pohnuté minulosti.

Když už jsem nakousl tón, dávejte bacha, s kým si seriál pouštíte, protože k nakousávání v něm dochází docela často, a to monstrózních zubů do lidských končetin, oceli do krků a tak dále. Krev, brutalita, ale taky sex a chlast, to všechno si užijete prakticky v každé epizodě. Někdy tahle přestřelená syrovost působí hravě a vesele, jindy z ní zamrazí, pokud se vám právě před očima oblíbená postava rozpadla na čvachtavé součástky.

zdroj: Foto: Amazon Prime Video

Fakticky se to docela často stává. Že se hrdinům něco nepovede, že přijdou o spojence, že jejich plán dokonale selže. Člověk se vědoucně usměje, když pečlivě připravená akce ztroskotá na prvním, zdánlivě triviálním kroku – i když jsem na původní hraní RPG nekoukal (jen jsem pro zajímavost slyšel pár epizod, abych se seznámil s formátem), z náhlých příběhových zvratů vyloženě čiší ono kouzlo pokaženého hodu.

První série navzdory téhle „náhodnosti“, která vytrhává otěže z rukou nešťastného scenáristy, funguje tak, jak by správné dramatické dílo fungovat mělo. Úvod, kdy se seznámíme s hrdiny i se základy problému, prostřední akt s patřičně katastrofálními následky, aby se řádně zvýšily sázky pro závěrečnou konfrontaci, a dokonce i něco jako poučení, které z toho všeho vychází.

Drakobijce nemusíme

Z druhé série, která si odbyla premiéru letos v lednu, jsem nadšený podstatně míň. Dlouho jsem přemýšlel nad tím, proč tomu tak je, proč jsem se nakonec vlastně musel trochu přesvědčovat, abych všechny díly dokoukal, když jsem první sérii zhltnul v podstatě na posezení.

Stojí za tím několik propojených faktorů. Zaprvé, záporáci jsou tentokrát daleko míň zajímaví a charismatičtí. Vox Machina v první sérii zkřížila meče se spoustou různých padouchů a všichni měli něco do sebe, zvláště pak rodina Briarwoodů. Noví nepřátelé, draci, jsou sice pořádně destruktivní a působí vyloženě neporazitelně, ale… nejsou zrovna komplexní. Chtějí plenit. Chtějí ničit. Chtějí drancovat. Chtějí zabíjet. A to je asi tak všechno.

Druhá série Vox Machina do jisté míry funguje jako typické pokračování, ve kterém je každá hrozba strašlivější, každá patálie beznadějnější. Ale tím zároveň padá do pasti. Naše milá družina najednou zachraňuje svět, její členové se stávají avatary bohů a sbírají proslulé artefakty a tak trochu se ztrácí ono kouzlo náhodné skupinky chudáků, kteří jsou rádi za každý další den a každé další pivo.

Humor taky najednou působí o něco nuceněji, spíš jako povinnost, kolonka, kterou si scenáristé museli odškrtnout – a občas je vyloženě rušivý. Scanlan přece musí dělat vtípky, takže je prostě bude dělat, i když všude kolem umírají lidé a smrt či zmrzačení číhá na každém kroku. Co uděláme se strašlivým okřídleným ještěrem, který je zodpovědný za smrt desetitisíců? Vrazíme mu prst do zadku, jak jinak.

Velké, důležité momenty nepůsobí tak zlomově jako dřív, spousta zdánlivě zásadních dějových linek se vyřeší tak nějak sama a bez následků (třeba upírský meč v rukou Groga je toho vynikajícím příkladem). Zkrátka to všechno drží o něco hůř pohromadě.

Tím nechci říct, že by druhá série nestála za zhlédnutí. Některé její části naopak patří k tomu nejlepšímu z celého seriálu, například podivná pohádková říše, v níž hraje skutečně extravagantní hlavní roli Billy Boyd neboli Pipin z Pána prstenů. Pokud se vám zalíbí jednička, na dvojku se určitě podívejte – jen nebuďte překvapení, pokud nepřeskočí vysoko nasazenou laťku.