Základní formulku stolních RPG jistě znáte – hrajete za svého hrdinu, sekáte mečem, sesíláte mocná kouzla, střílíte z laserových pistolí, zachraňujete princeznu, osvobozujete království, zabíjíte temného černokněžníka... Ale co když nic z toho dělat nechcete? Co kdybyste místo toho tvořili celý svět, hráli za zástupce celého národa sedícího v jednací síni a místo jediné postavy utvářeli osudy několika různých generací?

Je něco takového vůbec ještě RPG? Jistěže ano, jak nám dokazuje hra The Marvelous Children of Inang-Uri. Jen je to o poznání jiný zážitek, který rozhodně nebude pro každého. Pokud ale přistoupíte na jeho pravidla, odmění se vám způsobem, na který nikdy nezapomenete.

Galerie

Byla, nebyla jedna chiméra

Hráči v The Marvelous Children of Inang-Uri zastávají dvě role: první z nich dělá strůjce světa a druhá vůdce vlastní frakce. Váš národ žije na těle obrovské chiméry, ze které okolní síly pomalu vysávají život. No a zbytek? Ten je na vás. V první části partie je potřeba určit několik věcí hodem kostek – jakou hlavu má vaše chiméra, jaké má tělo, jak je stará, kde žije a co jí. Hody šestistěnnou kostkou dojdete na to, že hlava je lví, tělo želvy, je prastará a cestuje vesmírem, aby požírala měsíce.

To samé uděláte se svou civilizací. Proč se na chiméru dostala? Čím se posouvá kupředu a co je pro ni největší hrozba? Třeba utíká před strašlivým osudem, posouvá se díky magii a hrozbou je jí válka. S těmito informacemi mezi sebe položíte papír, chopíte se tužek, pastelek či fixek a jako skupina dostanete za úkol nakreslit vašeho nového tvora jako mapu, na které se bude hrát.

Možná leckoho z vás chytnou mdloby při pomyšlení na vaše „umělecké“ dovednosti, za než se možná i stydíte. Ale to vůbec nevadí. Prostě nakreslete vašeho fiktivního želvolva, příliš to neřešte a zkuste si to užít a vyřádit se. Přetáhli jste? Vymyslete pro to příběh. Nakonec všichni, s nimiž jsem The Marvelous Children of Inang-Uri zkoušel, se u kreslení začali bavit, a ve volných chvilkách dokonce přidávali detaily a s chutí vymýšleli pozadí jednotlivých prvků mapy. Protože mapa se stane vaším vyprávěcím přítelem.

zdroj: momatoes

Hned v další fázi si vymyslíte frakci, pojmenujete ji, řeknete o ní jednu-dvě věci a zaznamenáte na mapě, kde se nachází. A hra může začít! Tedy hned potom, jakmile si hráči tajně hodí kostkou – každý, komu padne jednička, se stane frakcí zrádců, která se chiméru Inang-Uri snaží zabít a tím vyhrát hru!

Někde mezi RPG a deskovkou

„Vyhrát?!“ slyším vás vykřiknout. RPGčka se přece nevyhrávají! Což je do jisté míry pravda. Jenže The Marvelous Children of Inang-Uri v sobě nějaké ty mechaniky z deskovek prostě má. Je potřeba si probrat jeho dvě herní tváře. Začátek každé generace, které odehrajete celkem čtyři, spočívá v nahození náhodné události a nálady chiméry Inang-Uri. Například na našem želvolvovi začnou zemětřesení a je rozčílený.

Co to ale znamená? Tady přichází ke slovu právě to budování světa. Každý kolem stolu řekne dva detaily o scénáři světa nebo i o tom, jak se chiméra chová. Pak je na vás dát hlavy dohromady už jako zástupci svých frakcí. Mluvíte, vymýšlíte a dohadujete se, načež začnete projekt, na kterém se shodnete. Může to být opět úplně cokoliv.

zdroj: momatoes

Jednou budete stavět obrovský stabilizátor, jindy se rozhodnete začít s lidskými oběťmi, které mají chiméru uklidnit nebo vaši telepati zkusí zjistit, co se děje. Záleží na tom, co zaznělo a jak si celou světovou událost vysvětlíte. Je to správně? To záleží na tom, zda projekt na konci generace uspěje. Pokud ano, je čas k oslavám. Pokud ne, jedná se o další zajímavý prvek vyprávění, pokud to tedy chiméra vůbec přežije.

Funguje to vlastně jednoduše. Vždy máte ve velkém komunitním projektu čtyři zdroje a další mohou přidávat jednotlivé frakce. Na konci generace hodíte kostkou a musí padnout stejné nebo menší číslo, než je počet celkově alokovaných zdrojů v projektu. Vtip je v tom, že každou generaci je těžší uspět. V první se hází šestistěnnou kostkou, ve druhé desetistěnnou a tak dále. Než ale dojdete k rozhodnutí, jak vlastně celá generace dopadla, je tu ještě jedna důležitá část: příběhy frakcí.

Podobně jako u vaší chiméry má totiž každý hráč osobní příběh svého národa. Hodem kostkou z tabulek dostanete jen krátký popisek (třeba se frakce chystá do války, někdo proti vám plánuje atentát, dostanete požehnání samotné Inang-Uri atd.). Jedna věta pak určí, co se děje a popřípadě i bonusový efekt.

Galerie

Dejme tomu, že třeba dostane nevýhodu „válečný stav“. Sám hráč si pak na základě otázky z události odvypráví, co to vlastně znamená. Každý hráč má ještě k dispozici své individuální zdroje a každý tenhle negativní status jim snižuje jejich přísun v každém věku. S nimi se pojí hlavní mechanický prvek hry nastupující po vyhodnocení osobních událost.

Hráči mohou každou generaci provést dvě akce a nesmí se opakovat. Hlavní jsou přitom osobní a komunitní projekty. Vymyslíte něco, co přinese výhodu vaší frakci nebo celé komunitě? V prvním případě takový úspěšný projekt zvyšuje generování zdrojů po zbytek hry a zbavuje vás jednoho negativního statusu. Pokud je tedy frakce ve zmíněném válečném stavu, může její hráč vymyslet opatření, které ho zruší. Opět to zároveň posouvá celou civilizaci narativně dopředu. Podobně tomu je i u komunitních projektů, které namísto přísunu zdrojů léčí chiméru a můžou být rozdílem mezi jejím životem a smrtí.

To ale není vše. Můžete krást zdroje jiným hráčům, brát je ze samotné chiméry výměnou za její životy, prozkoumávat okolí a díky tomu vyprávět nová fakta o světě nebo třeba jen zažehnout diskuzi, kdy uzavíráte aliance, žádáte o výměnu zdrojů či jen hrajete svou frakci a podporujete její narativ. Na první pohled se některé akce mohou zdát trochu zbytečné, ale většina z nich generuje prestiž, která může v další generaci dát výhodu nejprestižnější frakci a ve finále i určí, kdo obdrží titul vítěze.

zdroj: Vlastní foto autora

Pravidla vyladěná na maximum

Vlastně mě až samotného překvapilo, jak jsou celá pravidla vybalancovaná. Hráči se celou hru musí snažit, aby jejich chiméra přežila. Počítat dopředu s tím, že s každou generací ztrácí víc a víc životů a přizpůsobit tomu hru. Vyváženosti napomáhají i mechaniky. Pokud je třeba nějaký hráč oproti ostatním pozadu, dostane do jedné generace bonus v podobně hází na své projekty kostkou z předchozí generace (takže třeba místo desetistěnné jen šestistěnnou). Hlavní je, že se všechno spojuje do jediného vyprávění a události na sebe navazují a doopravdy vytváří příběh světa na zádech chiméry.

Všechno dohromady dává hře napětí a každá partie je díky tomu úplně jiná. Mezi klady hry patří i to, že jedno sezení vám i klidným tempem zabere kolem čtyř až pěti hodin i s vysvětlením pravidel. Od stolu pak odcházíte s celým vytvořeným světem a příběhem, do kterého byste s trochou snahy mohli klidně zasadit vaši další kampaň v jiném systému.

Co je ještě důležité a v samotné příručce ani propagačních materiálech jsem na to nenarazil, je to, že ke hře nepotřebujete vypravěče. Stačí hráči, protože všechny hlavní události se určují podle hodů a tabulek z pravidel a veškeré vyprávění zvládnou hráči sami.

zdroj: Vlastní foto autora

Melancholická cesta jedné chiméry

The Marvelous Children of Inang-Uri je jiná hra. Balancuje na pomezí RPG a deskovky, je skvěle vyvážená a dává hráčům možnost si za pár hodin vytvořit živý, krásný a melancholický svět s vlastním příběhem. Na ploše tří generací budete vyprávět o událostech i strastech, boji o místo na světě a záchraně tvora, na kterém žijete. Generace čtvrtá vás pak odmění epilogem (nebo epitafem, podle toho, jak se vám dařilo), který může být velkolepý, smutný i krásný.

Na celém systému nejvíc oceňuji to, jak dobře mechanicky pravidla fungují a za jeden z nejlepších nápadů považuji práci s mapou, kdy hráči sami nakreslí svou chiméru a v průběhu celé hry na ni dokreslují své výtvory, změny v jejich frakcích a vlastně cokoliv je napadne. Rozhodně můžu doporučit všem, kdo mají rádi vyprávění příběhů a ne nutně jen hraní rolí. Protože tahle cesta má prostě sílu a emoce, které vám za tak krátkou herní dobu nabídne máloco.