Asi se se mnou nikdo přít nebude, když řeknu, že svět jistého Johna Ronalda Reuela Tolkiena je pro tabletopové hraní na hrdiny jako stvořený. Proto je trochu s podivem, že vyprávěcích RPG na motivy Pána prstenů není zas tak mnoho. Za posledních dvacet si fanoušci LotRa mohli vybírat víceméně jen mezi Adventures in Middle-Earth z roku 2016 a The One Ring z roku 2011, které na svět přivedla dvojice italských designérů Francesco Nepitello a Marco Maggi a posbírala za něj nemálo nominací i cen.

Právě tyhle dva tvůrce si před pár lety vzalo pod křídla vydavatelství Free League, aby pro něj napsali druhou edici své opěvované hry. Při financování projektu si vypomohli Kickstarterem a kolik na hru vybrali? 1,7 milionu dolarů, což ji dostává mezi top 10 nejúspěšnějších kampaní v kategorii stolních RPG. Je zkrátka zjevné, že na pořádnou hru ze světa Pána prstenů měli fanoušci řádně nabuzený apetit.

Dnešní recenze ale není tak úplně recenzí druhé edice The One Ring. Ve skutečnosti se dnes podíváme na jeho starter set. Vydávání RPGčkových starter setů je móda, ze které se na zahraniční scéně rychle stává samozřejmost, ale pro ty čtenáře, kteří s ní nejsou seznámeni, si pojďme v rychlosti říct, o co vlastně jde.

Starter sety jsou svým způsobem RPGčkové demo verze, které vám mají hru na ploše předpřipraveného scénáře s předpřipravenými postavami vysvětlit, představit a ideálně vás samozřejmě zlákat ke koupi zbytku příruček. Pravidel v nich najdete jen tolik, kolik nezbytně potřebujete, takže místo několika dní se na hru stihnete připravit za jednu dvě hodinky. Většina starter setů navíc dorazí zabalená v krásné krabici s porcí herního příslušenství navíc, jako jsou kostky nebo mapy. Obzvlášť v té poslední kategorii sety od Free League pravidelně bodují.

Já se starter setu pro The One Ring podíval na zoubek spolu s Alešem a Vaškem, dvěma největšími odborníky na dílo starého Reuela, jaké můžete v redakci Games.cz vůbec najít. Což byla samozřejmě fatální chyba, protože takový Vašek si mumlá úryvky Silmarillionu i ze spaní, zatímco já si při psaní téhle věty musel otevřít Google, abych si ověřill, kollik se v něm vllastně píše písmenek L.

Vzal jsem nicméně odvahu i kostky do hrsti, postahoval prodloužené edice Jacksonovy trilogie a připravil se na naši první výpravu do čarokrásné, a přesto tak nebezpečné Středozemě.

Počkat, jak jako, že se The One Ring Starter Set odehrává jenom v Kraji?

…Nechcete mi snad říct, že si budu muset nakoukat Hobita?!

Cesta do hospody a zase zpátky

Je tomu tak. Ve starter setu pro The One Ring (kterému pro šetření digitálním papírem začněme raději říkat SSTOR) nebudete překračovat Mlžné hory ani bloudit Temným hvozdem. Vaše skupina „dobrodruhů“ bude složená téměř výlučně z počestných hobitů a největší „výprava“, na jakou se vydáte, bude možná tak od Velké Kopaniny po Brandyvínu. A ano, ty uvozovky jsou rozhodně na místě.

Nepitello a Maggi se rozhodli, že podobně jako hrdinům Tolkienových knih, i hráčům by měl Kraj sloužit jako svého druhu tutoriálový level. A to byl… odvážný krok, který je v SSTOR několikrát ošklivě kousnul do zadnic. Ačkoli chápu sentiment, který je k tomuhle rozhodnutí vedl, výsledkem je něco, čemu se v Británii už za Tolkienových časů říkalo „marmite“. Tedy něco, co budete buďto zbožňovat, nebo nesnášet.

zdroj: Foto: Free League

V SSTOR nenajdete dobrodružství. Respektive najdete, ale v tom smyslu, v jakém ho chápal Bilbo Pytlík předtím, než mu na dveře poprvé zaklepal jistý čaroděj beze špetky smyslu pro módu. Nejsou tu žádní Nazgûlové ani draci, žádné honby za pokladem, žádné epické bitvy proti silám temnot nebo aspoň tlupě loupežnických hrdlořezů.

Je tu pět krátkých, navazujících příběhů o hobitech, kteří mají dojít z bodu A do bodu B, po cestě si neuhnat úžeh ze sluníčka, zastavit se aspoň ve třech hospodách a na závěr provést něco přiměřeně dramatického. Ve dvou z nich ani nedojde na žádný souboj a jeden z nich se dá, přísahám při velkém Eru, shrnout slovy: „Postavy jdou hodně dlouho rovně a pak potkají přátelského elfa, konec.“

Pro mnoho hráčů to bude dozajista důvod k obavám. Může být takové hraní vůbec zábava? Inu, může, svým specifickým způsobem. A nebylo by fér tvrdit, že se v SSTOR neděje vůbec nic, ale intenzita dramatu se určitě nikdy nepřehoupne přes prvních pár kapitol knižního Hobita a je to rozhodně na míle vzdálené epickým dobrodružstvím postav z Pána prstenů. S drobnou nadsázkou bude nejnebezpečnějším setkáním na vašich cestách zaběhlý pes, který vás vyštěká na strom, největší záhadou, jakou budete luštit, je otázka, kam stará Boffinová chodí na tak vynikající houby.

Je to nutně špatně? Inu, to samozřejmě záleží. Pokud byste od SSTOR čekali hrdinskou fantasy o nebezpečném putování a bojích dobra se zlem (což je u Pána prstenů velice pochopitelné očekávání), nejspíš se tu uzíváte nudou. Pokud si nehodláte s kánonem vytřít spodnězadní partie, v Kraji prostě žádnou pořádnou zlovůli (a tím pádem drama) nevyčarujete. Pokud si naopak chcete od epických příběhů oddechnout a strávit pár hodin v hobití idylce? No, pak jste nejspíš narazili na zlatou žílu.

zdroj: Foto: Free League

Mě samotného hobití taškařice nijak neurážely, ale nemůžu se ubránit pocitu, že jako lákadlo na plnou hru odvádí starter set dost mizernou práci. Paralelně s naším hraním SSTOR se totiž Vašek ponořil do čtení plné verze a propast mezi těmihle dvěma produkty je nabíledni. Tónově jsou někde úplně jinde a naprostá většina mechanik je ve starter setu buď ořezaná na kost (především souboje a cestování), nebo dokonce chybí úplně (Sauronův stín a jeho zhoubný vliv na mysli dobrodruhů). Starter sety běžně vynechávají pokročilejší mechaniky, ale tady je řeč o nejzajímavějších lákadlech hry, které ji odlišují od konkurence. Bez nich SSTOR vyznívá poněkud plytce a dělá tím plné hře medvědí službu.

Stále si například umím představit, že v plné verzi fungují mechaniky pro cestování tak, jak mají: Postavy se postupně uondávají, zásoby docházejí, tabulky náhodných střetů se starají o dostatečnou variabilitu a celé je to řádně napínavé. V SSTOR je ale cestování dost o ničem, protože žádné z náhodných setkání není ani náznakem dramatické a zdrojů máte neustále přehršel, protože hrajete za hobity courající se po turistických cestičkách od hospody k hospodě. S těmi nejzajímavějšími mechanikami plné hry tady nikdy nepřijdete do styku.

Nechci říkat, že byl celý ten nápad s hobity vyloženě špatný. Jen bych řekl, že mu autoři nakonec museli obětovat příliš mnoho. Celý tenhle starter set by mi dával mnohem větší smysl jako dodatečný obsah v podobě vedlejší minikampaně, jako takový čistič patra pro hráče, kteří potřebují po páté nářezové kampani trochu zvolnit tempo. Ne jako demo, které ve finále nepředvede většinu trumfů své plné verze.

Na druhou stranu, Kraj má rozhodně své kouzlo a spoustě fanoušků to nejspíš bude znít jako skvělý nápad, zažít si nějaké to rádoby dobrodružství z pohledu obyčejných hobitů. A pokud to tak vidíte, neberte moje kafrání zbytečně vážně a pojďte si raději počíst něco o tom, jak se to celé vlastně hraje v praxi.

Moment, tohle už jsme někde četli

Nepitello a Maggi vytvořili pro The One Ring vlastní herní engine, a i když na první pohled vypadá jako pořádná divočina, v jádru je to vlastně tradiční Attribute + Skill systém, jen s poměrně nestandardní házecí mechanikou. Házíte vždy jednou desetistěnnou kostkou a k tomu počtem šestistěnek odpovídajícím úrovni zvolené Dovednosti. Vaším cílem je přehodit své Target number, tedy číslo, které máte zapsané v deníku a liší se podle toho, zda si házíte na dovednost napojenou na atribut Těla, Mysli nebo Srdce.

Je to sice celé zbytečně zašmodrchané, ale v praxi jde o poměrně přímočarý systém. Vždy víte, na co a proti čemu házíte, a hra sice nenechává hráčům moc prostoru pro vlastní nápaditost, ale také tím odpadá většina nejasností a pochyb o tom, co má kdo kdy vlastně dělat. Výsledky hodu jsou zpravidla binární, takže to prostě buď hodíte, nebo ne, a není moc co víc řešit.

Co nás ale při hraní mátlo permanentně, bylo rozřazení Dovedností pod jednotlivé Atributy. A mátlo nás to dokonce tak moc, že jsem o tom raději napsal celý jeden samostatný článek, abych tuhle recenzi zbytečně nenafouknul o dalších pět stránek, takže pokud vás zajímají detaily, račte si o nich počíst zde. V téhle recenzi si vystačme s tím, že rozdělení skillů do náležících atributů Těla, Mysli a Srdce je prostě hrozný maglajz.

Možná to souvisí s překladem, možná má tohle specifické rozdělení za cíl nějak zprostředkovávat motivy Tolkienovy práce. Faktem ale zůstává, že i po třech sezeních jsme se škrábali na hlavě prakticky u každého druhého hodu. Přesvědčuje se tu pomocí Mysli místo Srdce, Taktizuje pomocí Srdce místo Mysli, Stopuje se tu Tělem, Léčí Srdcem a Plíží Myslí, ale Pozornost, ta už je zase na Tělo, což je o to větší bizár tím, že Mysl je v angličtině nazvaná Wits…

V deníku to sice máte přehledně černé na bílém, ale jakmile se nad tím zkusíte jen trochu zamyslet, je to zkrátka šíleně neintuitivní. Navíc se spousta Dovedností vzájemně překrývá, což rozsuzování toho, na co se má vlastně házet, nijak neulehčuje. Systém je celkově hodně rigidní a nenabízí skoro žádný manévrovací prostor, takže třeba deštník Lobelie Kšandičkové jí z nějakého důvodu dává bonus na Přesvědčování, ale už ne třeba na Cestování. A pak jsou tu vedlejší statistiky jako Moudrost nebo Odvaha, a ačkoli byste z jejich názvů čekali, že přesně víte, kdy si na ně házet, garantuju vám, že příručka dobrodružství vás zaručeně párkrát zaskočí.

Ale dobrá, vzhledem k tomu, že před vás scénáře vždy položí jasné instrukce, na co si házet, není to něco, co by hru nějak bořilo. Větší slabina enginu spočívá v tom, že přinejmenším ve své okuchané startersetové verzi bohužel neumí vytvářet kdovíjak mechanicky zajímavé situace. A tak se často uchyluje k tomu, že vás nechá nahazovat náhodné outputy a zkouší zábavu vyčarovat z toho.

Čímž se dostáváme ke druhému samostatnému článku, ke kterému mě čtení pravidel SSTOR dohnalo, tentokrát o tom, jak mizerně některá TTRPG pojímají mechaniku náhody, a pokud vás zajímají detaily toho, jak s ní pracuje SSTOR, račte se začíst zde. Pro potřeby téhle recenze se spokojme s tím, že „na náhodu“ si tady budete házet víc, než byste chtěli, ale nikdy to není tak zábavné, jak si autoři nejspíš mysleli.

Nejokatější je to ve scénách, kde příběh od hráčů vyžaduje něco najít, a to obvykle způsobem „nahoďte 3 úspěchy na tu kterou dovednost“. Hraní se tím zvrhává v otravné dicefesty, kdy hráči házejí kostkou, čekají na úspěch a po cestě jen inkasují bezvýznamné postihy za nepovedené hody. Obzvlášť třetí a pátý scénář umí tyhle pasáže spolehlivě zabít.

Když jsme například hledali hobita ztraceného v dolech, čistě pro recenzní potřeby jsme se rozhodli scénu odházet přesně podle instrukcí knihy, což hráčům trvalo naprosto absurdních 73 (slovy SEDMDESÁT TŘI!) hodů kostkou. Vložit do téhle scény pojistku proti akumulaci hodů by nebyl problém, ale text se o žádné ani slovem nezmiňuje, jako by autoři vůbec nečekali, že na něco takového může dojít. The One Ring sice běží na originálním enginu, ale v mnoha ohledech je vlastně extrémně staromilský.

Ničemu nepomáhá ani to, že připravené postavy jsou si extrémně podobné, což je u starter setu bota jak hrom a další ukázkový příklad toho, proč bylo zasazení do Kraje cestou do pekel dlážděnou dobrými úmysly. Moji hráči si své půlčíky vybrali podle jejich povah a vzájemných vztahů, aniž by valně studovali číslíčka v denících, načež nám během prvního scénáře došlo, že co do čísel v deníku hrají vlastně všichni to samé. A i zbylým postavám v ansámblu zoufale chybí variabilita. Nabízí se poznámka o tom, jak ironické to je vzhledem k hlavnímu poselství knih, ze kterých tvůrci vycházejí, ale v první řadě to není moc dobrý game design.

Rozbij talíř, třískni flaší

Soubojový systém si autoři taky vytvořili sami a… A víte vy co, já se vlastně ani po posledním sezení nemůžu rozhodnout, jestli se mi líbí, nebo ne, takže vás prozatím uchlácholím slovíčkem „rozporuplný“ a pojďme se mu podívat na zoubek trochu blíže.

Místní souboják je velice abstraktní a obvykle, pokud máte abstraktní systém, je to proto, abyste se zbytečně nemuseli vázat pozicemi postav a specifiky terénu a dali průchod fantazii hráčů. Ale The One Ring nějakým způsobem zvládá být jak abstraktní, tak velice, velice svazující.

Svým způsobem mi připomíná karetní Gwent, ve kterém sázíte své kartičky do různých bojových řad. Stejně tak i v The One Ring si hráči řeknou, v jaké ze čtyř bitevních linií chtějí bojovat, a všichni se „napárují“ na jednoho či více soupeřů jako při taneční volence. Pak si všichni spořádaně vymění útoky, odečtou si životy a šup na další kolo.

zdroj: Foto: Free League

Systém jako takový je vlastně jen velice hrubá kostra, která se odehrává de facto ve vakuu a hráči mohou mezi koly libovolně měnit oponenty i strategie, aniž by museli řešit nějaké vzdálenosti, převýšení nebo útoky do zad. To, jak bitva vypadá, je pak už jen na jejich představivosti, protože bojový systém, včetně oněch bitevních linií, jim k tomu neříká vůbec nic, to jsou všechno jen systémové pomůcky ryze abstraktního charakteru, podle kterých si ubíráte nebo přidáváte kostky, případně aktivujete speciální bojové manévry. 

A to je fajn. Celý systém to přibližuje epickým, chaotickým skirmishům, jaké známe třeba z finále Společenstva. Co se v něm trochu bije (a ne tím kýženým způsobem), je to, že i když vám hra dává velkou volnost ve vizuální fantazii, pravidla jsou pořád hodně sepjatá. Kupříkladu ty které zvláštní bojové schopnosti je možné provádět jen v těch kterých bitevních liniích. Aby mohla některá z postav střílet ze zadní linie, musí být v přední linii alespoň dvě postavy čelící menší než dvojnásobné přesile. A tak dále a tak podobně.

Jak po testování trefně řekl jeden z hráčů: „Jakmile tady začne souboj, přestávám hrát RPGčko a začínám hrát deskovku.“ To abstraktnosti celého konceptu holt trochu podkopává nohy. Výsledkem je systém, jehož největší výhodou je, že zvládá prodat i poměrně velké střety bez potřeby pravítek, map a figurek.

Jenže na takové střety ve starter setu samozřejmě nedojde. Soubojů je tu jen pár a jsou ohoblované jak neprodaný vánoční stromek ke dvacátému pátému prosinci. Z původních čtyř linií se ve zkrácených pravidlech staly jen dvě, o speciálních manévrech v nich není ani slovo (a i kdyby bylo, není moc kdy je používat) a z potenciálně zajímavého soubojáku zbývá jen holé minimum, které nemá jak ukázat své nejzajímavější aspekty.

O to víc pak vyčnívá určitá krkolomnost celého systému, podobně jako u hodů na Dovednosti. Opět je to spíš otázka zvyku, než se hráči dostanou do rytmu, ale je to zkrátka zase trochu přehnaně zašmodrchané. Vypravěčova monstra při útoku přehazují hráčovo Parry, ale hráč při útoku na monstra přehazuje vlastní Target Number modifikovaný o soupeřův Parry bonus. Nikdo nehází na obranu, jen na útok, dokud tedy nedojde na kritický zásah, kdy si naopak hází obránce, ne útočník. A způsob, jakým hráči přicházejí k naprosto klíčovým kritickým zásahům, je zbytečně překombinovaný.

Nepomáhá ani to, že brožurka pravidel popisuje jen absolutní základy soubojů a vynechává jakýkoli byť jen trochu pokročilý scénář – a to včetně těch, které během dobrodružství klidně můžou nastat. Například jak v celém tom abstraktním systému funguje taktický ústup, jsme museli dohledávat v příručce plné hry, a přitom k němu jedna ze scén ve starter setu přímo vyzývá. Chybí i vysvětlení zápisu statistik nestvůr nebo termínů jako Brawling proficiency, se kterými se hráči velice pravděpodobně potkají. Pro to všechno jsme museli odbíhat k základní příručce, což je vzhledem k celé pointě starter setů poněkud nešťastné.

Nanejvýše podvratná konspirace

Jak už bylo řečeno, v hobití minikampani dojde na pětici příběhů, ve kterých se postavy pod vedením Bilba Pytlíka pustí do pěti hobitích lapálií. Jsou to milé epizodky, ač poněkud lineární bez nějakých odboček nebo zásadních rozhodnutí, což se ale dá u starter setů obecně očekávat. Co jim chybí citelněji, jsou zajímavější náměty nebo postavy, ale tyhle nedostatky dohání zapáleným podstrojováním fanouškům Tolkienovy práce.

Fan service tu na vás bude vyskakovat z každého druhého odstavce, obzvlášť pokud máte načtené i knížky. Všechny hratelné postavy vycházejí z původního kánonu, takže můžete hrát třeba za Frodovy rodiče nebo Pipinovu tetičku. Všechny lokace a celková geografie Kraje odpovídají Tolkienovým knihám, drtivá většina nehráčských postav je nějak napojená na rodokmen někoho z trilogie a texty jsou prošpikovány odkazy na děj Hobita i Pána prstenů.

zdroj: Free League

Kromě sešitu s pěti dobrodružstvími najdete v krabici i druhou, tlustší brožurku, která popisuje historii a geografii Kraje nad rámec předem připravených dobrodružství. Najdete v ní překvapivě detailní popis i těch nejzapadlejších vesniček v Kraji včetně nástřelů na různé další příhody, které by postavy mohly v jejich okolí potkat. A také věru přepálené množství tabulek na náhodné generování drbů, které hrdinové můžou zaslechnout nad pintou v hospodě.

Z těch pasáží, kdy hra předpokládá, že jakmile se postavy usadí v hospůdce ve Velké Kopanině, okamžitě začnou vyzvídat nejnovější drby a Vypravěč promptně nalistuje stránku 49 a hodí si desetistěnkou, aby z tabulky vyčetl, co si místní zrovna dneska myslí o Gandalfovi Šedém, se mi protáčely oči v důlcích. A vlastně jsou to právě tyhle okamžiky, které SSTOR vystihují nejvíc: Nadbytečné množství náhodného generování a hustění fan service do čtenářů všemi tělními otvory, ideálně naráz a v naprosto banálních, příběhově bezvýznamných situacích.

Nakolik je to pro vás plus nebo mínus, si budete muset posoudit každý za sebe. Já sám to s faktorem náhody ve hrách nerad přeháním (opět, viz tento článek) a fanouškem LotRovského étosu jsem řekněme umírněným, takže bych byl mnohem raději, kdyby scénáře nabízely zajímavé postavy a dobré drama spíš než průměrně napsané příběhy plné povědomých jmen. Nemluvě o tom, že pokud vám ta jména povědomá nebudou, možná budete trochu tápat.

Na druhou stranu je ale fajn, že díky mírně incestní povaze genealogie Kraje mohou všichni hráči hrát za víceméně příbuzné postavy, což hezky napomáhá herní dynamice. V jednotlivých scénářích pak postavy občas narazí na své bratry, tchány či budoucí manželky, takže se při hraní rolí máte od čeho odrazit.

zdroj: Foto: Free League

Co se té brožurky Kraje týče… Ono je sice fajn mít všechny tyhle informace k dispozici, ale upřímně trochu váhám, kolik z nich bude hráčům SSTOR vůbec k užitku. Většina těch nejzajímavějších postranních příběhů je totiž logicky umístěna stranou od oblastí, kde už se odehrávají kampaňové scénáře, takže aby se k nim hráči dostali, museli by si v nějakém bodě říct: „Božínku, víte, co bych rád věděl? Co se takhle při sobotním odpoledni asi děje na Vatrové pasece!“ A to se mi vážně těžko představuje. Stejně jako že by hráči měli po dokončení hlavní pentalogie chuť se v Kraji ještě pozdržet a jít třeba rozsuzovat velkou rybářskou soutěž u Hluboče. Opět, jako výplň mezi epickými kampaněmi bych to chápal. V rámci starter setu mi to přijde poněkud mimo.

Hodil jsem Gandalfa!

Jestli v nějaké části hodnocení můžu projevit nepokryté nadšení, je to celkové zpracování herních materiálů. Starter sety od Free League mají obecně výbornou pověst a The One Ring určitě nijak nezaostává.

Všechny tři pravidlové brožurky jsou na poměry starter setů poměrně bohaté na grafiku a celkově krásně zpracované. To samé platí o denících postav a oboustranná mapa Kraje a Eriadoru je úplnou pastvou pro oči. K tomu dostanete i balíček karet vybavení a kartičky pro vybírání bitevních linií, které jsou vám sice bez plné hry technicky vzato k ničemu (v krabici jsou především kvůli naplnění stretch goals z kickstarterové kampaně), ale je to milý bonus, opět obzvlášť v případě, že starter set pořizujete spíš jako doplněk k plné hře. A obdržíte samozřejmě i hrst speciálně designovaných kostek, které…

A jo, sakra, ty kostky.

zdroj: Foto: Free League

Beru zpět, to nadšení přeci jen trochu pokryté bude. Free League se poněkud tragikomicky povedlo špatně natisknout hrací kostky. Měly na sobě mít dva speciální symboly (Sauronovo oko a Gandalfův znak) a hodnoty 1-10, ale na těch ve starter setu najdete rozmezí 2-11. U stolu to má jednoduché řešení: Prostě počítejte 11 jako 1 a zkuste do ničeho vzteky nepraštit, až si váš mozek po prvotní vteřině nadšení uvědomí, že ve skutečnosti hodil o deset bodů méně, než si původně myslel. Vydavatel na nápravě pracuje přinejmenším pro backery z Kickstarteru, ale jak se postaví například k zákazníkům z lokálních maloobchodů, to se můžeme jenom dohadovat.

Závěr

Kdyby mě v redakci u těchto textů tlačili do číselné známky, asi bych ze sebe vydal rozpačité „ehhh“ a dal SSTOR hodnocení 3,6 Röntgenu, protože prakticky všechno na něm, od systému hodů přes souboje až po scénáře dobrodružství, perfektně naplňuje kategorii ani skvělé, ani příšerné. Žádná jeho část není vyloženě rozbitá a láska a úcta ke zdrojovému materiálu je z něj cítit na sto honů, ale prakticky za každým tvůrčím rozhodnutím v jeho designu se skrývá nějaké „ale“, které ho sráží na kolena.

Co můžu říct bez jakýchkoli pochybností, je, že starter set svůj účel plní opravdu bídně. Nefunguje ani jako dobrá ukázka mechanik plné hry (protože je povětšinou ignoruje), ani mě nenalákal k tomu, abych se do ní po hlavě vrhnul (ačkoli podle Vaškova vyprávění mi pořád zní velice dobře).

Pokud mám ovšem zodpovědět otázku, zda by měl tenhle produkt zajímat vás, tak to je vlastně ohromně jednoduchá záležitost. Zkrátka se sami sebe zeptejte, jestli vám hraní za hobity, jejichž největší výprava vede polňačkou k sousedovi na žejdlík a pro které je největším ohrožením života ráno bez druhé snídaně, zní jako dobře strávený čas.

Pokud ano, řekl bych, že nemáte co řešit. A pokud snad už The One Ring hrajete a jeho starter set jste přeskočili, stojí jeho pořízení za zvážení už jen kvůli té krabici plné kartiček, kostiček a map. Celou tu hobití odyseu k tomu dostanete jako milý bonus na horší časy.

Pokud jste si ale svou návštěvu Středozemě představovali víc podle vzoru té druhé poloviny Společenstva prstenu, dejte od starter setu radši ruce pryč a obraťte svou pozornost k základní příručce plné hry. O té si s trochou štěstí taky ještě někdy povíme.