Válka. Válka je pořád stejná. Vyrábí oběti po tisícovkách, někdy přinese vítězství. Hořké vítězství zaplacené krví bližního svého. Vojáci znepřátelených stran se z donucení i dobrovolně vrhají jeden proti druhému, aby se ti nahoře měli lépe. Je to souboj na třech frontách. Mocenský v nejvyšším patře, kontaktní uprostřed, ale nejhorší je ten spodní. Ten „mimo“ dění. Ten, kde zbloudilá kulka zabíjí nevinné ženy čekající v obětí dětí na návrat svého muže. Ten, který jste s otevřenými ústy prožili v survivalu This War of Mine. A teď je na čase prožít ho znovu, ale jinak. Na stole a v kolektivu.

Kdyby mě někdo postavil před životní volbu, zda jsem fanoušek vědeckofantastického žánru, nebo naopak tolkienovských romancí, bez zaváhání bych volil SF. Pokud by mě ale lámali v kole, máčeli v koši nebo polévali vřící smolou, měl bych s výběrem sci-fi subžánru potíže. Na žebříčku osobní popularity by se ovšem s jistotou horolezce drápaly příběhy se zašmodrchaným časem, tedy o cestování do minulosti i budoucnosti spolu se všemi svými časovými paradoxy.

I přes brnění a tuniku cítil žhnoucí touhu, sálající ze zad Kleopatry. Vycházející slunce vzrušeně prostupovalo římskými kohortami. Kamennými pohledy na ně shlíží pyramidy a … Rhodský kolos? Dobře, přebal karetní hry 7 Divů: Duel možná není historicky ani zeměpisně věrný, ale je bezpochyby krásný. V obchodě ho lze těžko minout bez povšimnutí. Téma sedmi velkolepých staveb se v deskových hrách objevuje se stejnou pravidelností jako v jiných kulturních doménách. Jen těžko by se nějaká hra mohla řadit do série civilizačních her, pokud by nešlo postavit Egyptské pyramidy v Gize, Visuté zahrady Semiramidiny či už zmiňovanou ostrovní sochu.