Většina wargamingových her se točí kolem tří věcí, které jsou přítomné prakticky v každém titulu: měření vzdáleností, házení kostkami a střídání hráčů po předem jasně daných tazích. V druhoválečném Crossfire z toho platí jenom házení kostkou! Může to znít neotřele a inovativně, ale teď přijde ještě druhá bomba. Hra vyšla už v roce 1996, tedy tento inovativní přístup je z minulého století!
Tvůrce pravidel Arty Conliffe si řekl, že je dle něj důležitější „hrát pocitově“ pomocí logických historických přístupů než pomocí uměle vytvořených mantinelů, které neodpovídají realitě. Voják běží od krytu do krytu, nezastaví se palec od zákopu, protože mu zrovna nevyšel pohyb a nepřátelský kulomet na to taky nebude jenom koukat a čekat, až na něj přijde v kole řada, aby mohl zahájit střelbu.
Teď jistě někoho napadlo, že to přece nemůže fungovat, protože to buď musí být herně úplná anarchie, nebo je hra úplně utopená v pravidlech, která vyváží absenci kol a měřidel. A kupodivu ani jedno není pravda – Crossfire má pořád jasně dané, jak aktivace fungují a kupodivu se netopí v pravidlech a je to ten typ hry, která jde v pořádku hrát po přečtení pravidel jenom s referenčním tahákem.
zdroj:
Vlastní foto autora
Malý nebo velký, všichni do útoku!
V praxi se hráči střídají v držení iniciativy. Kdo má iniciativu, může si dělat, cokoliv a v jakémkoliv pořadí. Takže můžete hýbat vojáky, střílet s nimi, zavolat si dělostřelectvo, zvedat je na morálku. Klidně na přeskáčku, jak se vám zlíbí. Je tu však jedno ale. Jakmile nějakou akci pokazíte či vás přeruší nepřítel (úspěšnou) střelbou, přechází iniciativa na soupeře.
Jsou to maličkosti, ale člověku to opravdu přepne u hraní jeho myšlenkové pochody. Nepřemýšlíte v mantinelech typu „tohle kolo se dostanu na roh budovy, příští kolo obětuju střelbu, abych s jednotkou běžel přes cestu a je super, že mi ten pohyb o palec vyjde, abych i za jednu aktivaci vlezl do baráku a soupeř tak na mě nebude moc ve svém kole vůbec střílet“. Ale místo toho řešíte to, že „potřebuju tu četu dostat přes tu podělanou nechráněnou cestu, ale pořád ji hlídá nepřátelský kulometčík, kterého se mi prostě nedaří zapinovat a minomet tam nevidí, no co s tím mám sakra dělat?!”
Základní jednotkou v Crossfire je pěší družstvo s lehkým kulometem (tedy tak 6 až 15 vojáků dle národnosti a období války), které je znázorněné (v menších měřítkách) jedním podstavcem s figurkami. Tato družstva v teorii mohou jednat samostatně (avšak pod dohledem poručíka), ale v praxi se aktivují v rámci celé čety, která je opravdovým „základním kamenem“ hry Crossfire (pro srovnání, třeba v dříve recenzovaném Bolt Action je četa prakticky celou armádou).
zdroj:
Vlastní foto autora
Čety se následně shlukují pod rotu (která ale už aktivačně nehraje roli, její velitel stále dává „svým četám“ bonusy na morálku a z roty se i přidělují případně podpůrné zbraně jako těžké kulomety či děla) a pokud máte dost vojáků ke hraní, tak roty se dále seskupují do praporu, který je „konečnou štací“ v Crossfire.
Tedy na stole se pohybuje cca od stovky po klidně půl tisíce vojáků. Hra je proto koncepcí spíše na menší měřítka, jako je 6mm či 15mm a je rovněž velmi populární jak v 20mm, tak dokonce v 28mm. Jelikož zde není žádné fixní přeměřování vzdáleností, hra funguje nehledě na velikost panáčků.
Ale někteří hráči v 28mm hru záběrem zmenšili o organizační úroveň níže, kdy základní jednotkou není pěší družstvo, ale palebný tým po třech vojácích, který se až pak následně grupuje do pěšího družstva s kulometem, kterému velí seržant místo poručíka. Hra pak funguje naprosto identicky, jen aktivuje velitel s družstvem místo čety a zážitek je více podobný zmíněnému Bolt Actionu.
zdroj:
Vlastní foto autora
Nabít, zamířit, pal!
I samotná střelba a házení kostek je velmi minimalistické a nehází se plné hrsti kostek, jak je člověk zvyklý u většiny skirmish her či z Warhammeru 40,000, kde to některé armády dotahují do absurdních extrémů, když se například jedna střelba vyhodnocuje třeba padesáti kostkami.
V Crossfire se střílí kulomety čtyřmi kostkami (hra používá klasické D6) a vše ostatní používá na střelbu tři kostky (samozřejmě s výjimkou děl, minometů a podobně). Tak jednoduché to je. Pro zásah je třeba hodit na kostce pětku či šestku a jeden hit udělá pin (zapinované družstvo se zastaví na místě), dva hity potlačení (družstvo kromě pohybu nesmí ani střílet) a případně třetí hit družstvo už konečně zabije a vyřadí ze hry.
Kryt sundává ze střelby jednu kostku a pokud nechcete ztratit iniciativu (či právě ji chcete ukrást soupeři), musíte při střelbě nepřátelskou jednotku alespoň potlačit. Jednoduchou matematikou vám dojde, že šance jednoho pěchotního družstva dvěma kostkami postřílet soupeře v baráku, není moc veliká.
A tady přicházejí ke slovu command and control mechaniky, kdy velitelé nejen přidávají vojákům bonus na morálku, ale dovolují jim i kombinovat společnou střelbu (tedy eliminují šanci na „netrefení se“ a následnou ztrátu iniciativy), ale i možnost připojit ke střelbě těžký kulomet.
Ale tady už přicházejí na řadu i organizační těžkosti, že velitel musí mít pod kontrolou jak svoje vlastní vojáky, tak i výhled na cíl i mít poblíž kulomet. A ono pohybovat vojáky před zakopaným nepřítel, který střílí nazpět, není taková legrace, jak by se mohlo zdát…
Další zajímavostí střelby je, že všechny zbraně mají neomezený dostřel, takže v teorii je možné střílet z jednoho konce herního stolu na druhý. I to v praxi funguje a hra díky tomu velmi, ale velmi náročná na terén a tím pádem mírně omezující pro případné nováčky, protože doopravdy potřebujete stůl plný terénů, které blokují výhledy.
Díky tomu se nestávají takové ty komické situace, kdy puška nepřestřelí z jednoho konce skladiště na druhý, protože holt střílí jen na 24” a zrovna tahle budova má 25”. Nejužitečnější zbraní ve hře proto nejsou tanky či kulomety, ale nenápadný minomet či návodčí dělostřelectva, který na správné místo dokáže přivolat kouřovou clonu, jež zablokuje výhled nepřátelským střelcům.
zdroj:
Vlastní foto autora
Když tomu všemu vládne pěchota
Ale ať nemluvíme jen o samých pozitivech, jsou tu i negativa. Jedním z nich je fakt, že Crossfire má objektivně opravdu zjednodušená „mělká“ pravidla pro tanky, které jsou v porovnání se zbytkem hry vážně neuspokojivá. Tanky mají statistiky pro sílu děla a pancíř a při střelbě si hodí jednou kostkou na zásah a když se trefí, tak druhou kostkou na penetraci (která je versus pancíř tanku, ovlivněná bonusem penetrace děla) a když přehodíte pancíř, bum, tank vybuchne. Hotovo.
Tedy tanky neuvěřitelně vybuchují a celé jejich nasazení je o náhodě, jestli umí soupeř dvakrát po sobě hodit 4+. Tvůrci to (stejně jako například u Bolt Actionu) vysvětlují tím, že tanky jsou jenom doplněk pro zpestření, ale jádro hry je o pěchotě. Což je na každém, jestli tohle vysvětlení vezme či nikoliv.
Stejně tak se rozcházejí názory lidí na „generičnost“, respektive absenci národních pravidel a rozdílů ve zbraních. Pěší družstvo střílí pomocí tří kostek a je jedno, jestli jsou to Britové s brenem, Němci s MG42 či Američané komplet vybavení poloautomatickými puškami. Pro střelbu mají stejná pravidla. A obecně speciálních pravidel pro národnosti je poskromnu – Japonci či Rusové ignorují piny při zteči na blízko, Němci mají lepší poddůstojníky, kteří umí velet družstvu i bez poručíka atd.
zdroj:
On Military Matters
Tento designový záměr byl odůvodněný tím, že na rozdíl od skirmish her s pár desítkami vojáků, kde je rozdíl už v tom, jestli z okna střílí MG42 či bren, tak u Crossfire, kde velíte rotě (či dokonce kompletnímu praporu) už je relativně jedno, jestli má nějaká konkrétní zbraň o něco větší kadenci než zbraň soupeře, protože v tomto měřítku boje už jsou tyto detaily nepodstatné a je důležitější se zabírat pohybem větších formací, než jestli má mít německý kulomet o kostku navíc.
Ovšem výhoda tohoto přístupu je, že pravidla jdou využít bez sebemenších problémů i na jiné konflikty z dvacátého století, než je jenom druhá světová válka a lidi ji velmi často používají na první světovou. Já osobně si v Crossfire zkusil zahrát wargame z období dekolonizace Afriky a hra fungovala stejně dobře jako v druhé světové a to bez nutnosti zavádět vlastní domácí pravidla.
Kritice se nevyhne ani samotná pravidlová knížka, na které je zub času už opravdu vidět. Zapomeňte na moderní příručky plné barevných obrázků, diagramů, vysvětlujících tabulek a zvýraznění. Crossfire jsou pravidla ze staré školy, která vypadají více jako skripta či technický manuál než jako přívětivá knížka lákající ke čtení. Ale díky tomu jsou i jasně psaná jako manuál bez žádných odboček, s jasně strukturovanou „technickou“ angličtinou. Ale kupodivu se to čte opravdu dobře, když člověk překoná prvotní odpor k vizuálu.
Pro mě je naprosto neuvěřitelné, že i skoro třicet let po vydání má hra Crossfire živou a velikou online komunitu, kterou by jí mohli závidět i některé modernější či populárnější hry a která stále vytváří nové scénáře, fanouškovská rozšíření, balanční fanouškovské FAQs a tak podobně. I to už leccos vypovídá o jejích nesporných kvalitách.
zdroj:
Vlastní foto autora
Bojiště, které stojí za to zakusit
I po všech těch letech je Crossfire zajímavou hrou, která má i dnes stále co nabídnout. Ale je trochu problém s tím, komu ji dneska vlastně doporučit. Protože je to hra v teorii vhodná vlastně pro úplně všechny hráče, ale zároveň určitě svým stylem nesedne každému. Pro nováčky může být obtížné pochopit spoustu „abstraktních“ pojmů a základů wargamingu, které pravidla tak nějak ignorují s tím, že je nejspíš každý zná.
Místo úvodního vysvětlení „takhle se pohybuje modely a takhle hází kostkami, které se případně takto přehazují“, jež je dneska kvůli nováčkům v hobby obsažené na prvních stranách většiny pravidel, rovnou už sype pravidla pro různé mechaniky. Pro nováčky je navíc i limitující, že hra je relativně náročná na modely, hlavně pak na terén, kterého potřebujete opravdu, ale opravdu hodně kvůli mechanikám s neomezeným dostřelem.
Pro zkušené hráče může být zase problém se do hry vůbec dostat skrze samotné pravidla, protože když je dneska někdo zvyklý na krásné a barevné příručky, chce to trošku přemáhání se pustit do čtení černobílých bloků textu. Navíc pravidla rozbíjí už zakořeněné a naučené postupy (že všechno má maximální dostřel a pohyb) a chce to úsilí se z tohoto mind-setu přepnout.
Přiznám se, že i já se musel do čtení trochu přemáhat a jediné, co mě k tomu pomohlo, byla právě online kommunita hry, která ji stále po letech hraje a na internetu chválí a mě zajímalo, co že na ní všichni stále vidí a zda za to opravdu stojí. Ale když se přes to člověk dostane, tak mu Crossfire nabídne neotřelý herní zážitek plný zajímavých momentů, který má neuvěřitelnou taktickou hloubku bez přehršle speciálních pravidel a bez házení hromadou kostek. V tom hra exceluje i po všech těch letech. Hráč nemá pocit, že hraje „válečnou hru podle pravidel X“, ale doopravdy hraje druhou světovou válku, kde pravidla jsou jenom doplňkem.