V první řadě byla Warhammer Fantasy Battles pro začátečníky pořádně drahá hra. Kde jste si ve „čtyřicítce“ mohli vystačit s dvacítkou modelů, tam „fantaska“ oněch dvacet využila na menší regiment v rámci celé armády.

Pro řadu hráčů také přestával mít fluff, tedy příběhové pozadí, stejnou atraktivitu jako futuristická, temná vize WH40K, která postupně kvetla a působila komplexněji než fantasy Warhammer. Ten trochu tratil na tom, že jeho koncept vycházel z žánru, který byl po úspěchu filmového Pána prstenů doslova zaplevelený a Games Workshop nedokázali ve svém universu najít cestu z této pasti. Nejspíš ani neexistovala. Zasazení nebylo vůbec špatné, naopak, ale pravidlové slabiny spojené s finančními nároky znamenaly, že na pozici silného hráče v této sféře už neměla hra sílu.

Nečekaná apokalypsa

A tak se Games Workshop v roce 2014 odhodlali k nečekanému kroku. Ačkoliv apokalyptickému konci má příběhově nakročen WH40K, jejich série kampaní The End of Times ukončila svět Warhammer Fantasy. Nadobro. V obrovském, kataklyzmatickém vyvrcholení došlo k totálnímu masakru prakticky všech postav i ras, které v universu byly. Obrovité bitvy, nečekané zrady, šokující zvraty. The End of Times sice některé předchozí události postavila na hlavu, ale rozhodně to byl velkolepý konec jednoho světa.

Games Workshop na něj rámcově navázali hrou Age of Sigmar, které spousta „fantaskářů“ stále nemůže přijít na jméno, ale Warhammer Fantasy prostě skončil. Tedy, až na paradox v podobě vynikající strategie Total War: Warhammer (a jejího pokračování), která stále využívá prostředí tohoto odepsaného universa. Warhammer Fantasy jednoduše odmítá zemřít. Jako figurková hra už žije jen u posledních ostrůvků hardcore komunity, která hraje s upravenými pravidly poslední edice. Ale jako svět je tu pořád s námi a paradoxně se mu v počítačových hrách daří víc než kdy jindy. Proč?

zdroj: tisková zpráva

Od všeho trochu a že je to šílené, vůbec nevadí

Warhammer má unikátní styl. Ne ve smyslu něčeho originálního, to spíše naopak. Kombinuje v sobě hned několik jiných světů, klišé a vlivů, občas je bezostyšně vykrádá nebo paroduje historii. Ale výsledný mix je prostě unikátní. Kdybych měl nějak tenhle svět charakterizovat, vezměte Tolkienova Pána prstenů, přidejte Moorcockova Elrika z Melniboné, Guy Gavriela Kaye a jeho fantasy inspirovanou reálnými dějinami... a to všechno řádně okořeňte osmdesátkovým heavy metalem a punkem.

Zatímco WH40K láká ústředním motivem boje proti neodvratnému konci, tragikou Horova pádu a faktem, že v tomhle univerzu vlastně nikdo není hodný, starší fantasy bratr na to jde jinak. Ne, že by neměl bohatý svět a opravdu pečlivě propracovaný sled dějinných událostí. Chybí mu ale právě ten centrální bod, kolem nějž se vše točí. To je na jednu stranu slabina, na druhou to však poskytuje úžasnou svobodu v tom, jaké příběhy si sem můžete zasadit. I rozdělení jednotlivých států a ras je poněkud černobílé, především kvůli absenci Impéria lidí jakožto nábožensky fundamentalistické xenofobní totality. Místní Říše připomíná renesanční spolek evropských států, který nemá problémy spolupracovat s elfy (těmi „hodnými“) i s trpaslíky a většinou se nějak aktéři dokážou dohodnout na tom, co je nejrozumnější.

Víc než na dějiny světa v popisu toho, co činí Warhammer tak lákavým, je lepší zaměřit se na aktéry. Protože každý, kdo s figurkovým světem začínal, pamatuje ten moment, kdy listoval seznamem armád, sledoval modely a byl v tom krásném okamžiku, kdy se rozhodoval, do čeho vrazí pár (desítek) tisíc. V mém případě to byli dark elfové, ti špatní (bez uvozovek, je to banda psychopatických násilníků, otrokářů, sadistů, občas masochistů a to, že možná kdysi byli v právu, na tom nic nemění). Osobně mám pocit, že tam, kde si ve „čtyřicítce“ nováček vybírá podle příběhu, podle toho, co mu imponuje na roli zvolené armády v nekonečné válce budoucnosti, u fantasy hraje tuto úlohu estetika modelů, styl hraní dané armády a fakt, že si jde s trochou snahy udělat příběh, který nebude stát proti všemu, o čem hovoří hlavní kánon. 

zdroj: tisková zpráva

Temná fantasy, ale ne nihilistická

I tady je hlavním nepřítelem Chaos a jeho čtyři bohové – Khorne, Nurgle, Tzeentch a Slaanesh. Ale záporáků je tu dostatek i z jiných koutů světa a teprve The End of Times některé z nich přesvědčily, že Chaos jsou ti nejhorší z nejhorších. Kupříkladu Říše není nijak depresivní. Tedy, ne že by netrpěla útoky Chaosu, orků, upírů, skavenů, nemrtvých a vlastně čehokoliv, co se právě rozhodne dělat bordel v místě, které má nejblíž Evropě. Celý svět fantasy Warhammeru totiž velmi vágně evokuje reálnou Zemi, takže v Jižní Americe najdete aztécké lizardmeny, na severu Afriky nemrtvé, kteří jako by z oka vypadli faraonům, na východě jsou upíří knížectví, kde působí rod von Carstein, jehož zakladatelem je jistý Vlad...

Už je vám jasné, co jsem myslel tím, že si Warhammer půjčuje odevšad? Ale funguje mu to. Jen kousek od Říše najdete Bretonnii, stát, který jako by z oka vypadl artušovským legendám. V jejich armádách hrají hlavní roli rytíři a občas se v bitvě objeví i záhadný Zelený rytíř a ústřední postavou jejich věrouky je Paní z jezera. Je to okaté? Ano. Ale jestli chcete hrát armádu těžce vyzbrojených středověkých rytířů, vedle kterých renesanční nebo více fantasy jízda Říše vypadá jako trapná sebranka, hned začnete řešit, jak nabarvit jednotlivé erby.

zdroj: Vlastní

Elfové jsou rozděleni na tři frakce a popravdě, jen popisem jejich složité historie a politiky by se dal zaplnit celý tenhle článek. V rámci vžití se do role dark elfů těmi high (hodnými) samozřejmě opovrhuji, ale když si odmyslíte občas skutečně nehezké intrikaření, opravdu jde o docela hodné hochy i dívky a veskrze jednoho hrdinu vedle druhého. Možná jsou občas nudní, ale pokud jste chtěli hrát za něco, co připomíná Gil-Galadovu armádu, máte šanci. A na rozdíl od „čtyřicítkových“ eldarů to nejsou zákeřní parchanti.

Třetí jsou wood elfové, kteří jsou sympatičtí, byť často opomíjení. Nejblíže mají k Sapkowského Scoia'Tael a brokilonským dryádám, ke kterým se přidali entové. Takže drsní geriloví bojovníci, kteří lidem právě nefandí. A o dark elfech už řeč byla. Jsou skrznaskrz prohnilí, zlí, ale mají styl a jejich vůdce Malekith je jedna z nejmocnějších bytostí tohoto světa. Kdo by nechtěl hrát za zvrhlé plenitele, korzáry a uctívače boha vraždění? 

zdroj: tisková zpráva

Steampunk s vousy i nindžové s knírkem

Trpaslíci v základu nemají daleko k těm Tolkienovým... jen je někdo během přechodu mezi oběma světa posypal spoustou steampunku a trochou skotských horalů. Což se projevuje především v jejich klanové struktuře a občas nerozumném chování v situaci, která by vyžadovala jemnější diplomatické řešení než „a teď si rozbijeme hlavy a poslední živý trpaslík vyhrál.“ Kromě klasických sekerníků s vousisky u nich ale najdete i skvělé technické vymoženosti, jako děla (odkud myslíte, že je má Říše?), vrtulníky a punkové berserkery, kteří dali vzniknout nejikoničtější dvojici hrdinů tohoto světa – zabíječi trolů Gotrekovi a jeho lidskému souputníkovi Felixovi, jejichž příběhy si můžete přečíst v českém překladu. Existovali i trpaslíci, kteří propadli Chaosu, ale Games Workshop na ně postupem času zapomínal. Při tom šlo o milou odbočku, která vousatým mrňousům kromě zlého pohledu dávala styl babylonských a sumerských vládců.

Mezi hlavní nepřátele trpaslíků patří orkové s gobliny (kdo by to byl řekl?) a skaveni. Neodolatelně zákeřná banda proradných a zbabělých humanoidních krys, pronásledovaných konstantní paranoiou. Kombinuje se v nich zákeřnost, ryzí zlo a využití warpstone, který pohání spoustu jejich vynálezů a nejspíš je vedlejšími účinky zabíjí, nebo alespoň mutuje. A k tomu přidejte spoustu humoru. Do boje si tak nosí třeba velmi efektivní dalekonosné pušky, bitevní kolečko, ve kterém vám doma běhá křeček, ale tady drtí lidi, nebo plamenomety. A jejich zabijáci jsou velice účinní a vlastně takoví krysí ninjové. Cokoliv u skavenů je naprosto přestřelené, absurdní a tedy i zábavné.

zdroj: Vlastní

Na samotných orcích toho není moc co vymýšlet. Žijí pro boj, chtějí všechny vyhladit a velmi často se pomlátí mezi sebou. Jsou díky tomu roztomilí, ale občas slouží jako otloukánci pro ostatní rasy a hrdiny, protože je jich spousta. Kromě Chaosu a jeho uctívačů tu tak zbývají tři velcí hráči (promiňte ogrové, nemůžu vás sem počítat). Lizardmeni jsou možná tím největším dobrem v celém universu, a také největší silou. V The End of Times jim to sice nepomohlo, ale jejich mágové při tom udělali spoustu černé práce, kterou nikdo neocenil.

Jde o několik ještěřích druhů, kterým vládne kosmická rasa, přičemž kulturně vychází z jiho a středoamerických indiánských říší. Vedle jejich magie bledne i ta elfí. Když ale odhlédnete od jejich kosmického altruismu a boje proti Chaosu za všech okolností, máte prostě armádu superinteligentních ještěrů, méně inteligentních ještěrů, dinosaury, to vše v indiánském balení. To je hezké, že v Říši máte parou poháněný tank. My máme solární kanón a cvičeného tyranosaura. 

zdroj: tisková zpráva

Je libo kosti a krev?

A pak jsou tu dva druhy nemrtvých. Nejprve jsou tu vampire vounts a především „rodina“ von Carstein. Kromě nich je tu ještě několik jiných linií, které čerpají z jiných tradičních mýtů a děl o upírech, ale von Carsteini jsou to hlavní u upírů z hlediska příběhu. Ačkoliv je to sbírka více či méně zvrhlých monster, občas jim nechybí trocha toho romantického stylu a dokonce se odhodlají i k hrdinskému či šlechetnému činu a pohled na jejich armádu je epický. Kostlivci, zombie, duchové, přízraky, netopýři, upíři. Jen si zahrajte první Total War: Warhammer za vampire counts, vřele vám to doporučuji. A doufám, že se k nim brzy přidají tomb kings z Nehekhary, což je místní verze starověkého Egypta.

Pamatujete si na první film Mumie? Tak takhle vypadá armáda tomb kings. Kostlivci, mumie, bojové vozy, lebky, skarabové, škorpioni a písek všude a vizuální styl, který jasně říká, za koho hrajete. Navíc, i když by mělo jít vlastně o záporáky, když dojde na lámání chleba v The End of Times, Settra, první král a sjednotitel celé Nehekhary, opakovaně ukáže všem svůj kostlivý prostředníček – jak mocnému mágovi Nagashovi, tak Chaosu, protože on je vládce a nikoho neposlouchá.

zdroj: Archiv

A Chaos? Ten prakticky zrcadlí svou verzi z WH40K. Ostatně, kromě bohů zde najdete i pár démonů, kteří se objevují v obou světech, což vyvolává neustálé otázky, zda není fantasy svět jednou planetou z WH40K, nebo zda postupem času rasy z fantasy neexpandovaly do vesmíru (na což The End of Times jasně odpověděly).

Propojení zde podle Games Workshop není žádné... a přesto jsou lákavé teorie, že jednou ze zničených mariňáckých legií (ve „čtyřicítce“), které byly vymazány z imperiálních záznamů, byla ta vedená Sigmarem, zakladatelem Říše (té ve fantasy), který byl zbožštěný. Ve fantasy tvoří základ armád Chaosu pseudovikingové ze severních planin, beastmeni a samozřejmě démoni. A všichni jsou strašlivě zlí a často jejich velitelé bojují i mezi sebou. A nakonec Chaos vyhraje. Prostě dost pesimistický výhled. 

zdroj: tisková zpráva

S koncem to vůbec končit nemusí

Je paradoxní, že Warhammer Fantasy je svět, který se zdál být zachycený ve vakuu neustálých konfliktů, a nakonec dospěl ke svému jednoznačnému konci. A je to škoda, protože se v něm dalo vytvářet i sledovat mnoho mikropříběhů, kterým určitá neměnnost vyhovovala. Tedy, byla by to škoda, kdyby tenhle svět nežil dál v rámci počítačových her. Ostatně, právě teď se tomuto mrtvému světu nejvíc daří.

Jsou tu samozřejmě dvě Total War strategie od Creative Assembly, které jsou skvělé. Pamětníci vzpomenou na hardcore strategie Warhammer: Dark Omen a Shadow of the Horned Rat, ale daří se i v jiných žánrech. Warhammer: Vermintide je vynikající kooperační akce, Mordheim se dobře popasovala s odkazem stejnojmenné hry vycházející z tohoto světa a Blood Bowl 2 převedla místní verzi brutálního amerického fotbalu do počítačové podoby v důstojné podobě. Navíc se oba díly Total Waru brzy propojí do jedné obří mapy, a to se chystá ještě třetí, závěrečný díl. A pracuje se už i na Vermintide 2...

Age of Sigmar možná převzal štafetu v obchodech s modely a na hracích deskách, ale tenhle bizarní, barvitý mix všemožných nápadů a kultur je příliš dobrý na to, než aby odešel tiše zemřít do propadliště dějin. Pořád má co nabídnout v jiných médiích, a tak trochu připomíná Settru. To, že ho někdo zabil a rozmetal jeho kosti po půlce pouště neznamená, že se nemůže dát dohromady a ukázat všem, že opravdový král je jen jeden a sám se rozhodne, kdy odejde. A teď to rozhodně nebude.